40.

Když jsem uvnitř, mlčím.

Nechci, aby Pine Cottage vědělo, že jsem tady.

Tina mě jen postrčí a pak mě nechává jít. Klopýtám doprostřed velké místnosti, sklouznu na podlaze. Uvnitř je požehnaná tma. Špinavá okna brání ubývajícímu světlu zvenčí proniknout dovnitř. Otevřené dveře vpouští žlutou zář světel z auta – podlahu osvětluje obdélník jasu. V jeho středu je Tinin stín. Stojí se zkříženými pažemi a brání mi v útěku.

„Vzpomínáš si na něco?“ ptá se.

Rozhlížím se, zvědavost se míchá s hrůzou. Skvrny od vody způsobily ztmavnutí stěn. Nebo je to možná krev. Snažím se nedívat se na ně. Více skvrn je na stropě, jsou okrouhlé. Rozhodně poškození způsobené vodou.

Trámy jsou obložené hnízdy a pavučinami. Části podlahy jsou znečištěné ptačím trusem. V rohu leží mrtvá myš, vysušená na kůži.

Celé místo je vyprázdněné, všechen venkovský nábytek odvezli a doufám, že spálili. Místnost tak vypadá větší, až na krb, který je menší, než si ho pamatuji. Když ho vidím, přijde mi na mysl scéna, kdy před ním klečí Craig a Rodney. Chlapci se pokoušeli jednat jako muži a hráli si s třískami na podpal a zápalkami.

Další vzpomínky ke mně přilétají v krátkých, děsivých útocích. Jako když přepínám kanály, na každém na chvíli zastavuji, zachycuji záblesky filmů, o nichž vím, že jsem je viděla.

Tady je Janelle, jak tancuje uprostřed místnosti, zpívá píseň, kterou jsme obě měly rády, dokud ji všichni ostatní nezačnou nenávidět.

Tady je Betz a Amy. Připravují kuřata. Hašteří se a pak se začnou smát.

Je tu On. Dívá se na mě přes celou místnost. Špinavá skla na brýlích mu zakrývají oči. Skoro jako by věděl, co my dva budeme později dělat.

„Ne,“ říkám a můj hlas zní v prázdné místnosti silněji.

„Není tu nic.“

Tina pouští dveře a pomáhá mi vstát. „Rozhlédněme se.“

Táhne mě k otevřené kuchyni, která je nyní jen stínem toho, čím bývala. Troubu odstranili, nechali prázdné čtvercové místo zasypat listím, špínou a prachem. Zmizela také dvířka od kredence. Prázdné poličky jsou odhaleny a zaneřáděny myším trusem. Ale dřez je tu stále, na čtyřech různých místech vidím díry. Chytám se jeho okraje, abych se opřela. Moje nohy zůstávají nadále nepevné. Sotva je cítím. Připadám si, jako bych se vznášela.

„Nic?“ ptá se Tina.

„Ne.“

Jdeme do haly, Tina jako první, její nemilosrdné sevření mi způsobuje palčivou bolest v nadloktí. Tina kráčí, já se vznáším.

Obě se zastavujeme, když se přiblížíme k pokoji s palandou. Byl to pokoj Betz. Je prázdný až na jediný koberec uprostřed místnosti. Ten pokoj neuchovává žádné vzpomínky. Do dnešního večera jsem do něho nikdy nevstoupila.

Když nic neříkám, Tina mě táhne do místnosti, kterou jsem měla sdílet s Janelle. Stejně jako na škole. Zůstává zde jedna ze dvou postelí zbavená matrace. Je odsunuta ke stěně a na jejím rámu už není nic kromě rzi.

Tento pokoj oživuje moje vzpomínky. Myslím na Janelle a na sebe, jak si při zkoušení šatů povídáme o sexu. Všechno by dopadlo jinak, kdybych si neoblékla ty bílé šaty, které mi Janelle půjčila. Kdybych trvala na tom, že strávím noc tady, a ne v pokoji dole.

Tina na mě vrhá pohled. „Vidíš něco?“

„Ne.“ Začínám plakat. Skutečnost, že jsem tady, vše opět oživuje. Je toho všeho příliš.

Tina neztrácí čas a táhne mě do místnosti proti hale. Vodní postel je samozřejmě pryč. Všechno je pryč. Jediný významný detail v prázdné místnosti je velká plocha podlahy ztmavlá plísní a tlením. Táhne se ke dveřím a pod našima nohama, když přecházíme halou do poslední místnosti.

Moje ložnice.

U dveří zaváhám, nejsem ochotna vstoupit. Nechci si připomínat, co jsem tam dělala. S Ním. A co jsem dělala potom. Šla jsem jako šílená do lesa. Svírala jsem v ruce nůž. Nechala jsem ho tam, jakmile jsem se vzpamatovala. Prakticky jsem ho vložila Jemu do rukou.

Všechno to byla moje chyba.

On a Tina je mohli zabít, ale já jsem ta, která je vinna. Přestože měl příležitost, nezabil mě.

Ujistil se, že žiji, zasadil mi ty málo nebezpečné rány, kvůli kterým mě Cole a Freemont podezřívali. Byla jsem ušetřena proto, co mi udělal On. Co jsem mu dovolila udělat.

To, že jsem s Ním měla sex, byla jediná věc, která mi zachránila život.

Teď to vím.

Věděla jsem to celou dobu.

Tina si všimne něčeho v mé tváři. Škubnutí. Couvnutí. „Ty sis vzpomněla na něco nového.“

„Ne.“

To je lež.

Je tu něco nového. Kousek vzpomínky, kterou jsem nikdy dřív neměla.

Jsem v tomto pokoji.

Na podlaze.

Voda teče pod zavřenými dveřmi, valí se ke mně, potom kolem mě. Nasákne se do mých vlasů, teče mi na ramena, po celém těle, které se svíjí bolestí a strachem. Někdo sedí vedle mě. Do jeho rozervaného dechu se mísí slzy.

Budeš v pořádku. Oba budeme v pořádku.

Z druhé strany dveří přichází hrozný zvuk. Kroky ve vodě. Přímo venku před dveřmi.

Další vzpomínky. Krátké útržky. Bušení na dveře. Rachocení klikou. Buch. Prásk, když se dveře prudce otevřou, mrsknutí proti zdi. Záblesk měsíčního světla na noži lesknoucím se rudě.

Vykřiknu.

Tehdy.

Teď.

Ty dva výkřiky do sebe narážejí, dokud nemohu říct, který je v přítomnosti a který v minulosti. Když mě někdo chytí, začínám ječet a kopat, bojovat s ním. Nevím, kdo to je, ani kdy to je, či co se se mnou děje.

„Quincy.“ To je hlas Tiny, který proráží ten zmatek.

„Quincy, co se děje?“

Dívám se na ni a vím, že jsem pevně zakotvena v přítomnosti. Nůž zůstává v její ruce, připomínka, že ji nesmím zklamat.

„Začínám si vzpomínat,“ říkám.