23.

Po návratu domů se moje vyčerpání projevilo v plné síle. Došla jsem do obývacího pokoje. Potom jsem klesla na pohovku a okamžitě usnula. Probudila jsem se po několika hodinách. Vidím Jeffa, klečí vedle mě a šťouchá mě do ramene.

„Hej, Quincy,“ oslovuje mě a v jeho tváři čtu, že si dělá starosti. „Jsi v pořádku?“

Oknem proudí i v tomto pozdním odpoledni sluneční paprsky a nutí mě šilhat. „Je mi dobře. Jsem jen unavená.“

„Kde je Sam?“

„Venku,“ odpovídám.

„Venku?“

„Prozkoumává město. Myslím si, že ji už přestalo bavit být tu stále zavřená.“

Jeff mě líbá na rty. „Ten pocit dobře znám. To znamená, že bychom měli jít ven také.“

Velmi se snaží předstírat, že ho to napadlo na místě, i když mohu snadno poznat jeho hranou dychtivost. Čeká už celé dny na chvíli, kdy tu Sam nebude.

Souhlasím, přestože se mi ve skutečnosti nikam jít nechce. Vyčerpání a úzkost způsobily, že mě bolí záda, ramena a krk. Pak je tu záležitost mé webové stránky, která hrozivě brzy vykolejí z rozvrhu. Zodpovědné já by si vzalo Advil a strávilo večer nějakým dodatečným pečením. Ale nezodpovědné já potřebuje útěk od skutečnosti, že vlastně o Sam nic nevím. Proč je tady. Co má za lubem. A dokonce, kdo doopravdy je.

Pozvala jsem do našeho domu naprosto cizího člověka.

Během času jsem se odcizila sama sobě i já. Jsem osobou, která dokáže někoho zbít v Central Parku tak, že se nemůže hýbat, a pak o tom na policii lhát. Osobou, která bývala spojená s Jeffem, ale teď touží být sama.

Venku máme zapadající slunce v zádech. Můj stín se roztáhl na chodníku přede mnou, je štíhlý a tmavý. Připadá mi, že mám víc společného s tím stínem než se ženou, která jej tvoří. Cítím se, jako bych byla neskutečná. Jako bych se měla s příchodem tmy začít rozpouštět a nakonec úplně zmizet.

Procházku končíme po pár blocích u francouzského bistra, o němž tvrdíme, že ho milujeme, ale jen zřídka mu prokazujeme přízeň. A přestože je chladno, posadíme se u venkovního stolu. Jeff má na sobě sako z bazaru s nápisem JEN PRO ČLENY, které si koupil během krátkého období v osmdesátých letech, a já jsem si oblékla svetr se šálovým límcem.

Odmítáme mluvit o Sam. Odmítáme mluvit o jeho případu. Zbývá tak jen málo témat k hovoru, když jíme ratatouille a cassoulet. Nemám na povídání chuť. Obtížně polykám to málo, co sním. Každé sousto jako by mi uvízlo v hrdle, dokud ho nespláchnu vínem. Sklenku vyprázdním rekordní rychlostí. Když se natahuji pro karafu s domácím červeným, Jeff si konečně všimne mé ruky.

„Proboha,“ říká. „Co se ti stalo?“

Teď by byla vhodná chvíle, abych mu všechno řekla. Jak jsem skoro zabila člověka. Jak se bojím, že mě chytí. Jak se dokonce ještě víc bojím další vzpomínky z Pine Cottage. Jak vím, že Sam byla v Indianě kolem doby Lisiny smrti. Místo toho nasadím úsměv a snažím se ze všech sil napodobit svou matku. Nic se neděje. Jsem naprosto v pořádku. Jestliže tomu budu dost věřit, stane se to pravdou.

„Ach, to je jen hloupá spálenina,“ vysvětluji a dodávám slovům hravé zabarvení. „Byla jsem ráno tak hloupá, že jsem se dotkla plechu na pečení, který byl ještě horký.“

Snažím se s rukou ucuknout, ale Jeff ji chytí a studuje strupy na kloubech prstů.

„Vypadá to dost zle, Quincy. Bolí to?“

„Ani ne. Je to jen ošklivé.“

Znovu se pokouším odtáhnout ruku, ale Jeff ji uvěznil ve své. „Třese se ti ruka.“

„Opravdu?“

Dívám se na ulici a předstírám, že mě zaujal projíždějící stříbrný Cadillac Escalade. Necítím se dost silná, abych se mohla podívat Jeffovi do očí.

Rozhodně ne, když se o mě tak mile strachuje.

„Slib mi, že půjdeš k doktorovi, když se to zhorší.“

„Slibuju,“ říkám jasně. „Půjdu.“

Potom piji víc vína, vyprázdním karafu a objednám další dřív, než může Jeff protestovat. Upřímně řečeno, víno je přesně to, co potřebuji.

Kombinace alkoholu s xanaxem, který jsem si vzala, když jsem se dostala domů z parku, způsobuje, že se cítím příjemně uvolněná. Pryč je bolest v zádech a ramenou. Sam či Lisu nebo Rockyho Ruize zatlačuji v mysli do pozadí. Jakmile si na ně vzpomenu, jednoduše sáhnu po dalším víně a piji, dokud myšlenka nezmizí.

Na zpáteční cestě z bistra mě Jeff drží za ruku. Když zastavujeme u přechodu, sklání se, aby mě políbil. Vklouzne jazykem do mých úst jen natolik, že ve mně probudí touhu. Jakmile jsme doma, objímáme se ve výtahu a nestaráme se o kameru instalovanou v rohu ani o zpoceného břichatého strážce, který nás pravděpodobně pozoruje na monitoru v suterénu.

V bytě se dostaneme až do haly, než se ocitnu na kolenou a beru si do úst Jeffa. Líbí se mi, že sténá tak hlasitě. Jsem si jistá, že ho sousedé slyší přes stěnu. Když jedna z jeho nohou drží mou hlavu na místě, sáhnu dozadu a ovinu jeho prsty kolem svých vlasů v naději, že za ně zatahá.

Potřebuji, aby to bolelo. Jen trochu.

Zasloužím si bolest.

Později v posteli mě Jeff nechá vybrat film. Vybírám Vertigo. Když se na obrazovce začnou ukazovat jména účinkujících a spolupracovníků spolu s chválou značky Technicolor, uléhám těsně vedle Jeffa a paži mám nataženou na jeho hrudi. Film sledujeme mlčky, Jeff většinu času podřimuje. Jimmy Stewart táhne ubohou Kim Novakovou nahoru po schodech do věže zvonice a prosí o pravdu.

„Nemusím odjet do Chicaga,“ říká Jeff, když film skončí. „Můžu zůstat tady, když budeš chtít.“

„Je důležité, abys jel. Kromě toho tam nebudeš dlouho, ne?“

„Tři dny.“

„To uteče rychle.“

„Můžeš jet se mnou,“ říká Jeff. „Pokud bys samozřejmě chtěla.“

„Nebudeš tam mít moc práce?“

„Prací budu přímo zaplavený. Ale to neznamená, že se nemůžeš bavit sama. Máš Chicago ráda. Popřemýšlej o tom – hezký hotel, pizza s vysokým okrajem, nějaká muzea…“

Když ležím s hlavou opřenou o Jeffovo rameno, slyším rychlý tlukot jeho srdce. Je jasné, že opravdu chce, abych jela s ním. Já také. Ráda vyměním toto město za jiné, i když jen na pár dnů. Bude to dost dlouhý pobyt na to, abych zapomněla, co jsem provedla.

Ale nemohu. Nejde to, když je Sam ještě tady. Tím, že mě přivedla na místo, kde jsem napadla Rockyho Ruize, dala jasně najevo, že mi dělá laskavost tím, že mlčí. Jeden špatný krok z mé strany by mohl narušit křehkou rovnováhu našich životů. Sam teď má moc zničit nás obě.

„A co Sam?“ ptám se. „Nemohu ji tady nechat samotnou.“

„Není to pes, Quinn. Může se pár dnů starat sama o sebe.“

„Cítila bych se špatně. Kromě toho to není tak, že by se chystala být tady déle.“

„O to nejde,“ říká Jeff. „Mám starost o tebe, Quinn. Něco není v pořádku. Od té doby, co je tu Sam, se chováš podivně.“

Pomalu z něho sklouzávám. Byla to tak příjemná noc, dokud nezačal mluvit.

„Musím vyřešit spoustu věcí.“

„Já to vím. Je to pro tebe bláznivý, stresující čas. Ale stejně mám pocit, že se děje ještě něco. Něco, o čem se mnou nemluvíš.“

Ležím na zádech a mám zavřené oči. „Je mi dobře.“

„A slibuješ, že mi řekneš, pokud by ti dobře nebylo?“

„Ano. Teď se mě na to prosím přestaň ptát.“

„Chci se jen ujistit, že budeš v pořádku, až budu pryč,“ říká Jeff.

„Samozřejmě, mám tady Sam.“

Jeff se ode mě odvrátí. „A právě to mi dělá starosti.“

 

Čekám hodinu, než přijde spánek. Ležím na zádech, rovnoměrně dýchám. Říkám si, že každým okamžikem určitě usnu. Ale moje myšlenky jsou nezvladatelné, stále těkají, nechtějí se uklidnit. Představuji si je jako součást snové sekvence z filmu Vertigo – jasné spirály, které se věčně tvoří. Každá má svou vlastní barvu. Červenou pro myšlenky o vraždě Lisy. Zelenou pro Jeffa a jeho obavu. Modrou pro ujištění Jonaha Thompsona, že mi Sam lže.

Spirála Sam je černá, sotva viditelná, když rotuje v bezesné sklíčenosti mého mozku.

Když přichází a zase odchází jedna hodina po půlnoci, slezu z postele a jdu do haly. Dveře k pokoji pro hosty jsou zavřené. Nevidím pod nimi žádné světlo. Sam se možná vrátila. Možná. I její přítomnost začíná být nejistá.

V kuchyni si zapnu notebook. Protože jsem vzhůru, mohla bych docela dobře udělat nějakou velmi potřebnou práci na webové stránce. Ale místo na Quinciny pamlsky mě moje prsty vedou k e-mailové schránce. Mám v ní desítky nových vzkazů od novinářů, některé až z daleké Francie, Anglie, dokonce i z Řecka. Procházím je, jejich adresy jsou monotónní směs, zastavuji pouze u adresy, která není od novináře.

Lmilner75

Otevírám e-mail, i když jsem jeho obsah svěřila paměti. Neonová růžová, kdybych měla použít barevnou škálu myšlenek Vertiga.

Quincy, potřebuji s tebou mluvit. Je to nesmírně důležité. Prosím, prosím, neignoruj to.

„Co se ti stalo, Liso?“ šeptám. „Co bylo tak důležité?“

Otevírám nové okno prohlížeče, směřuji přímo na Google. Píši jméno Sam a vítá mě předvídatelná směs věcí o Nightlight Inn, o Lisině smrti a o Posledních dívkách. Přestože se zmizením Sam zabývá velké množství článků, nenacházím v nich nic, co by naznačovalo, kde mohla být.

Potom hledám Tinu Stoneovou. To přináší lavinu informací o mnoha, mnoha ženách, které nosí toto jméno. Jsou zde facebookové profily, nekrology a nejnovější informace z LinkedIn. Nalezení nějakých informací o konkrétní Tině Stoneové se zdá být nemožné. Zajímalo by mě, jestli si to Sam uvědomovala, když si vybrala toto jméno. Možná uviděla stejně jako já teď spoustu osob se jménem Tina Stoneová v celém světě a rozhodla se pro ně, protože věděla, že se už nevynoří.

Z Googlu se vracím zpátky k e-mailu od Lisy.

Quincy, potřebuji s tebou mluvit. Je to nesmírně důležité. Prosím, prosím, neignoruj to.

Jak to čtu, do textu se mi vkrádají slova Jonaha Thompsona a mění ho v něco jiného.

Týká se to Samanthy Boydové. Lže vám.

Chystám se hledat dál v Googlu, když za sebou něco uslyším. Je to tlumené zakašlání. Nebo možná velmi slabé zapraskání podlahy. Potom je náhle někdo zde, přímo za mnou. Prudce zavřu notebook, otočím se a vidím v tmavé kuchyni tichou a mlčící Sam. Paže má u těla. Její tvář je nevyzpytatelně prázdná.

„Překvapila jsi mě,“ říkám. „Kdy jsi přišla domů?“

Sam krčí rameny.

„Jak dlouho jsi tady?“

Další pokrčení ramen. Mohla tu být celou dobu, nebo pouze sekundu. Nikdy se to nedozvím.

„Nemůžeš spát?“

„Ne,“ odpovídá Sam. „A ty?“

Pokrčím rameny. Tuto hru mohou hrát dva.

Koutky rtů Sam se mírně zkřiví, odolávají úsměvu. „Mám něco, co by mohlo pomoci.“

O pět minut později sedím na posteli Sam, Wild Turkey v klíně. Snažím se, aby se mi netřásly ruce, když Sam maluje mé nehty na rukou. Lak je černý a lesklý – miniaturní olejová skvrna na každém prstu. Hodí se dobře k strupům na mých kloubech, mají teď stejný odstín jako rez.

„Tahle barva ti sluší,“ říká Sam. „Je tajemná.“

„Jak se nazývá?“

„Černá smrt. Vybrala jsem ji v obchodě Bloomingdale.“

Přikyvuji, že rozumím. Použila koupi za pět prstů.

Uplynulo několik minut, kdy jsme neřekly nic. Potom Sam zničehonic promluvila: „Jsme kamarádky, že?“

To je další z jejích otázek naskládaných jedna do druhé jako matrjošky. Odpovědět na jednu znamená odpovědět na všechny.

„Ovšem,“ říkám.

„Dobrá,“ odpovídá Sam. „To je dobré, Quinn. Jen si představ, jaké by to bylo, kdybychom kamarádky nebyly.“

Snažím se přečíst výraz v její tváři. Vidím jen prázdnotu. Nic.

„Co máš na mysli?“

„Teď toho o tobě hodně vím,“ říká tiše. „Vím, čeho jsi schopna. Znám věci, které jsi skutečně udělala. Kdybychom nebyly kamarádky, bylo by hodně toho, co bych mohla použít proti tobě.“

Moje ruce v jejích jsou napjaté. Zápasím s touhou vytrhnout se a vyběhnout z místnosti s nehty napůl nalakovanými a natřenými černou barvou. Místo toho se na ni dívám mile a doufám, že si myslí, že je můj pohled upřímný.

„To se nikdy nestane,“ pronesu. „Jsme přítelkyně na celý život.“

„Dobrá,“ odpovídá Sam. „To jsem ráda.“

Pokoj se znovu zahalí do ticha. Zůstane to tak dalších pět minut. Potom Sam zasune kartáček od černého laku zpátky do lahvičky, usměje se a řekne: „Hotovo.“

Odcházím z pokoje dřív, než jsou mé nehty úplně suché, a musím otočit klikou u dveří neohrabaně dlaněmi. V hale si foukám na ruce, čekám, až se z laku stane lesklá skořápka. Nato zamířím do pánské ložnice a věnuji rychlý pohled Jeffovi. Než vklouznu do koupelny, ujistím se, že spí.

Neobtěžuji se rozsvěcováním světla. Je to lepší bez něho. Lehnu si na podlahu, páteř mám narovnanou, lopatky se tisknou k chladné dlaždici. Pak vytočím na telefonu číslo, Coopovo číslo, které mám pevně uložené ve své paměti.

Několikrát to zazvoní, než telefon zvedne. Když pak promluví, jeho hlas je zastřený spánkem.

„Quincy?“

Už skutečnost, že ho slyším, mi zvedá náladu. Cítím se lépe.

„Coope,“ říkám. „Obávám se, že mám problém.“

„Jaký druh problému?“

„Myslím, že jsem se sama dostala do něčeho, z čeho se nemohu vyhrabat.“

Slyším slabé šustění prostěradel. To si Coop sedá na posteli. Napadá mě, že možná není sám. Je pravděpodobné, že většinu nocí někdo spí vedle něho a já to prostě nevím.

„Děláš mi starosti,“ říká. „Pověz mi, co se děje.“

Ale já nemohu. To je na tom všem ta nejzamotanější část. Nemohu říct Coopovi o svém podezření o Sam bez toho, že bych se zmínila také o té hrozné věci, kterou jsem udělala. Vše je propleteno, jedno je neoddělitelné od druhého.

„To není dobrý nápad,“ říkám.

„Chceš, abych přijel?“

„Ne. Jen jsem chtěla slyšet tvůj hlas. A zjistit, jestli máš pro mě nějakou radu.“

Coop si odkašlává. „Je obtížné dávat rady, když nevím, o co jde.“

„Prosím.“

Na Coopově straně je chvíli ticho. Představuji si ho, jak slézá z postele, obléká si uniformu a připravuje se, že přijde sem a pomůže mi, ať to chci nebo ne. Nakonec mi sdělí: „Mohu ti říct jen to, že pokud jsi ve špatné situaci, nejlepší je pokusit se ji vyřešit hned.“

„Co když nemůžu?“

„Quincy, jsi silnější, než si myslíš.“

„Nejsem,“ odpovídám.

„Jsi zázrak a ani to nevíš,“ tvrdí Coop. „Většina děvčat v tvé situaci by zemřela v tu noc v Pine Cottage. Ty ne.“

Moje mysl se záblesky vrací k té strašidelné a mučivé vzpomínce, kterou jsem zažila v parku. K Němu. Zhroucenému na podlaze v Pine Cottage. Proč se mi vrací ze všech věcí právě ten obraz?

„Jen proto, že jsi mě zachránil,“ říkám.

„Ne,“ tvrdí Coop. „Už jsi se zachraňovala sama. Takže ať ses dostala do čehokoli, vím, že se z toho dokážeš dostat sama.“

Přikyvuji, přestože vím, že to Coop nemůže vidět, protože si myslím, že v opačném případě by spokojený byl.

„Děkuju ti,“ říkám. „Promiň, že jsem tě vzbudila.“

„Nikdy se neomlouvej za to, že mi voláš,“ říká Coop. „Jsem tady vždy pro tebe.“

Já to vím. A jsem vděčná víc, než se dá vyjádřit slovy.

Když Coop zavěsil, zůstávám bez pohybu na místě. Telefon dosud svírám v ruce. Dívám se na něj, pošilhávám po hodinách v horní části displeje. Ubíhá jedna minuta, pak druhá. Po jedenácti dalších minutách vím, co musím udělat, i když jen samotná myšlenka ve mně vyvolává nevolnost.

Prohledávám telefon kvůli jedné textové zprávě, kterou mi poslal Jonah Thompson. Odpovím na ni. Mé prsty zápasí s každým tlačítkem.

připravena mluvit. bryant park. 11.30 přesně