37.

Jonah mě prosí, abych mu dovolila vrátit se do bytu se mnou, ale já nechci. Říká, že je to příliš nebezpečné, a má pravdu. Ale jeho přítomnost by vše jenom zkomplikovala.

To je věc jen mezi mnou a Sam.

Nebo Tinou.

Nebo kýmkoli, kým sakra je.

Znovu se snažím být opatrná, když vstupuji do bytu. A opět si přeji, aby tam Sam nebyla.

Ale je tam. V hale slyším stálý proud vody vycházející z koupelny. Sam se sprchuje. Jdu ke dveřím koupelny a pohybuji se tam, dokud neuslyším zvuky z druhé strany. Kašel Sam. Odkašlávání z krku podrážděného cigaretami. Sprcha stále teče.

Spěchám do Samina pokoje, kde v rohu dosud leží její ruksak. Nemohu ho otevřít. Ruce se mi příliš třesou.

Několikrát se zhluboka nadechnu, toužím po xanaxu, přestože vím, že potřebuji mít jasnou hlavu. Závislost ale vítězí a táhne mě do kuchyně tak dlouho, že si dám do úst jedinou pilulku xanaxu. Vypiji pár hltů hroznové limonády a pokračuji v pití ještě dlouho po tom, co mi pilulka sklouzla hrdlem dolů.

Patřičně posílena se vracím do Samina pokoje. Ruce mám teď pevnější a snadno ruksak otevřu. Probírám se obsahem ruksaku, vytahuji ukradené oděvy, černá trička, řadu opotřebovaných podprsenek a kalhotek. Vynořuje se láhev Wild Turkey – čerstvá, dosud neotevřená. Klepne o podlahu a kutálí se k mým kolenům.

V ruksaku narazím na věci, které sklouzly na dno. Kartáč, deodorant, prázdnou lahvičku od léku. Ověřuji nálepku. Ambien. Není to anitrophylin.

Nacházím iPhone, který mi Sam vzala z mé tajné zásuvky. Stejný telefon jsem ukradla v kavárně. Je vypnutý, baterie je pravděpodobně vybitá.

Na samotném dně ruksaku narazím špičkami prstů na chladnou hladkost lesklých papírů. Časopis.

Vytáhnu, obrátím a dívám se na obálku. Je to výtisk Time s ohnutými rohy stránek, hrozí, že se z něj odtrhne obal. Fotografie na přední straně ukazuje zchátralý motel obklopený policejními auty a nízkými borovicemi, obalenými španělským mechem. Titulek z červených písmen natažený přes šedivou oblohu zní: HOTELOVÝ HOROR.

Je to stejné vydání Time, který jsem hltala pod pokrývkou a třásla se strachy z nočních můr, které přijdou. Listovala jsem stránkami, dokud jsem nenašla článek, který u mě v dětství vyvolával tolik strachu. Ukazuje jinou fotografii Nightlight Inn – exteriérový záběr jednoho z pokojů. V otevřených dveřích je vidět záblesk bílé. Jedna z obětí je zakryta prostěradlem.

Článek začíná vedle ní v úzkém sloupci textu.

Myslíte si, že se to stává jen ve filmech. Že se to nemohlo stát v reálném životě. Alespoň ne takto. A určitě ne vám. Ale stalo se to. Nejprve v domě sesterstva v Indianě. Potom v motelu na Floridě.

Ta pasáž má zvuk něčeho známého. Polibek déjà vu. Ne z dětství, i když jsem to tehdy určitě četla. Tato vzpomínka je z pozdější doby.

Sam mi to řekla během své první noci tady. Zmatené dívčí povídání. Posílaly jsme si mezi sebou Wild Turkey. Její upřímný monolog o Nightlight Inn.

Byla to hromada hloupostí vybraných slovo od slova z tohoto časopisu.

Cpu její věci zpátky do ruksaku. Všechno, kromě časopisu, který mohu použít proti ní jako munici, a ukradeného iPhonu, jenž by mohl být použit proti mně. Časopis jsem srolovala a strčila pod paži. Telefon jsem vsunula za svou blůzu a zajistila ho ramínkem podprsenky.

Uspokojena opouštím pokoj téměř ve stejném stavu, jako když jsem do něho vstoupila, spěchám do kuchyně a beru si hroznovou limonádu s sebou k notebooku. Vypiji hlt, když otevírám počítač a kliknu na YouTube. Do okénka hledání vyťukám „rozhovor se samanthou boydovou“. Nacházím několik verzí sólového televizního interview se Sam. Všechny jsou od stejných nadšenců, kteří vedou stránky s vraždami a pornem. Kliknu na první a video začíná.

Na obrazovce je stejná televizní moderátorka, která vsunula nabídku vonící Chanelem č. 5 pod moje dveře. Její výraz je neškodný – maska nestrannosti. Pouze oči ji zrazují. Jsou černé a dravé. Oči žraloka.

Mladá žena sedí zády ke kameře, sotva v obrázku. To, co z ní lze vidět, je jen silueta. Je to napůl dívka rozmazaná k nepoznání.

„Pamatujete si, co se vám té noci stalo, Samantho?“

„Jistě, pamatuji.“

Ten hlas. To není hlas Sam, kterou znám. Hlas v interview se Sam není tak jasný, dikce je méně přesná.

„Přemýšlíte o tom často?“

„Hodně,“ odpovídá Sam. „Přemýšlím o něm stále.“

„Mluvíte o Calvinu Whitmerovi, že? O Muži s pytlem?“

Je to boj temnoty, když Sam v interview přikyvuje a říká: „Stále ještě ho vidím, víte? Když zavřu oči. Má v pytli vystřižené otvory pro oči. Kromě toho malou štěrbinu u nosu kvůli přístupu vzduchu. Nikdy nezapomenu na pleskavý zvuk, který pytel vydával, když ten člověk dýchal. Pytel si pod krkem převázal provazem, aby držel na místě.“

Ukradla také ten provaz. Řekla mi o něm, jako by to bylo poprvé.

Vracím se k začátku videa. Jsem mírně omámená z toho, jak slečna Chanel č. 5 působí svýma žraločíma očima na Sam v interview.

„Pamatujete se, co se vám té noci stalo, Samantho?“

Zamrkám, moje oči jsou náhle unavené.

„Jistě, pamatuju si to.“

Hlasy na počítači se vzdálily a byly méně jasné.

„Myslíte na to často?“

Do mého těla se vkrádá otupělost. Vnímám ji nejprve v rukou a potom v pažích. Připadá mi to jako pochodující řada ohnivých mravenců.

„Hodně. Stále o tom přemýšlím.“

Obrazovka notebooku ztrácí ostrost, tvář tazatelky se rozmazává. Když se podívám kolem sebe, celá kuchyně se změnila v rozmazané pruhy, hroznová limonáda je najednou neonově fialová. Ztratila jsem cit v rukou a nedokáži zvednout láhev. Zavadila jsem o ni loktem, načež usazeniny na jejím dně zašuměly. Uvědomila jsem si, že jsou to kousky rozdrceného xanaxu zářící modře. Za mnou se ozývá hlas.

„Věděla jsem, že budeš mít žízeň.“

Otáčím se a vidím ji v kuchyni oblečenou a suchou. V dálce ještě stále teče voda ve sprše. Je stejně tlumená jako hlas Sam v interview vycházející z notebooku. Byla to návnada. Past.

„Co –“

Nemohu mluvit. Jazyk mi ztloustl. Cítím ho jako rybu plácající se v mých ústech.

„Šššš,“ říká.

Změnila se ve stínovou skvrnu stejně jako její protějšek, který dosud hovoří v mém notebooku. Sam z interview ožila. Jenomže to není Sam. Nemohou to potlačit ani pilulky ničící můj nervový systém. Je to okamžik jasnosti. Bůhví na jak dlouho můj poslední.

Možná navždy.

„Tino,“ říkám a můj tlustý jazyk se stále ještě plácá v ústech. „Tino Stoneová.“

Přistoupí ke mně. Reaguji tak, že sáhnu po dřevěném stojanu na nože, který stojí na kuchyňské lince. Moje paže se pohybuje pomalu. Sáhnu po největším noži. V mé ruce váží padesát kilo.

Klopýtnu vpřed, nohy mi neslouží, chodidla jsou těžká jako skály. Podaří se mi jedno malé bodnutí, než nůž vypadne z mých zchromlých prstů. Kuchyně se naklání, padá do stran, všude je odporná změť, když lebkou narazím na podlahu.