5.

Přichází šedivé a nejisté ráno. Probouzím se a zjišťuji, že Jeff už odešel, aby se setkal se svým klientem obviněným z vraždy policisty.

V kuchyni mě čeká překvapení: váza naplněná nikoli květinami, ale nástroji usnadňujícími pečení. Dřevěné lžíce, lopatky a výkonný šlehač s rukojetí silnou jako moje zápěstí. A také vzkaz.

Jsem idiot a mrzí mě to. Budeš vždy mou největší láskou. Miluji tě, Jeff.

Vedle vázy na mě zírají nedokončené košíčky. Nevšímám si jich a užívám svůj ranní xanax se dvěma hlty hroznové limonády. Pak přejdu ke kávě, kterou si dávám v snídaňovém koutě, abych se plně probudila.

Můj spánek pokazily noční můry. Myslela jsem, že tuto nepříjemnou fázi už mám za sebou. V několika prvních letech po Pine Cottage mě trápily každou noc. Objevovaly se mi jako obvyklý materiál pro terapii – běh lesem, Janelle klopýtající mezi stromy, On. Později jsem však měla týdny, dokonce měsíce bez nočních můr.

Včera v noci byly mé sny plné novinářů, kteří se škrábali do oken a zanechávali krvavé stopy na skle. Byli bledí a hubení. Vyslovovali mé jméno a čekali jako upíři, že je pozvu dovnitř. Jejich zuby nebyly upíří tesáky, ale vypadaly jako tužky s ostrými hroty, připomínaly ledové rampouchy. Na nich byly nabodnuty lesknoucí se kusy svalů a šlach.

V jedné noční můře se objevila Lisa. Vypadala přesně jako fotografie na obalu její knihy. Dobře vybrané a nacvičené postavení rtů se nikdy nezměnilo. Ani ve chvíli, kdy si vzala tužku od jednoho z novinářů a přejela jejím hrotem po svých zápěstích.

Ovšem první věc, na kterou jsem po probuzení pomyslela, byl její e-mail. Číhal v mé mysli celou noc jako pružinová past čekající na sebemenší náznak vědomí, které ji spustí. Zůstává spojena s mým mozkem i ve chvíli, kdy piji svou kávu, a pak si dávám další.

V mých myšlenkách je na prvním místě neotřesitelná představa, že někdo jiný, nikoli ona, přerušil volání na 911. Já jsem skutečně byla ta poslední osoba, kterou se Lisa pokoušela kontaktovat. Pokud je to tak, proč? Ze všech lidí chtěla právě mě, abych se pokusila rozmluvit jí, aby nelezla na své duševní převislé skalisko? Stala jsem se nějakým způsobem zodpovědnou za její smrt, protože jsem si nepřečetla její e-mail včas?

Můj první instinkt mi řekl, abych zavolala Coopa a pověděla mu o tom. Nepochybuji, že by všeho nechal a jel druhý den za sebou na Manhattan jen proto, aby mě ujistil, že nic z toho není moje chyba. Ale nejsem si jista, jestli chci Coopa vidět dva dny po sobě. Bylo by to poprvé od událostí v Pine Cottage a rána, které po nich následovalo, a nemohu říct, že bych po jejich opakování toužila.

Raději jsem mu poslala textovou zprávu a snažila jsem se, aby zněla lhostejně.

Zavolej mi, až budeš moci. Nespěchej. Nic důležitého.

Můj instinkt mi však říká, že to důležité je. Nebo by to možná mohlo být. Kdyby to nebylo důležité, proč bych o tom přemýšlela, sotva se probudím? Proč je moje následující myšlenka zavolat Jeffovi, a to jen proto, abych slyšela jeho hlas, přestože vím, že je u soudu, mobil má vypnutý a zastrčený hluboko v aktovce?

Snažím se o tom nepřemýšlet, i když se ukazuje, že je to nemožné. Podle mého telefonu jsem zmeškala tucet dalších volání. Moje hlasová schránka je bažinou vzkazů. Poslouchám jen jeden z nich – překvapující zpráva od mé matky, která mi volala v hodinu, kdy věděla, že ještě spím. Nejnovější z jejích stále sofistikovanějších pokusů vyhnout se skutečnému rozhovoru.

„Quincy, tady tvoje matka,“ začíná její vzkaz, jako by nedůvěřovala, že poznám její monotónní nosový hlas. „Právě mě probudil novinář, který chtěl vědět, jestli nechci komentovat to, co se stalo Lise Milnerové, dívce, s níž ses kamarádila. Řekla jsem mu, že by si měl promluvit s tebou. Myslela jsem si, že bys to ráda věděla.“

Nevidím důvod, proč bych jí měla odpovídat. To je ta poslední věc, kterou by moje matka chtěla. Bylo to tak vždycky od chvíle, kdy jsem se po Pine Cottage vrátila do školy. Jako čerstvá vdova si přála, abych dojížděla z domova. Když jsem to neudělala, řekla mi, že jsem ji opustila.

Nakonec jsem to však byla já, kdo byl opuštěn. Jakmile jsem konečně odpromovala, matka se znovu vdala za zubního lékaře jménem Fred, který přišel do manželství se třemi dospělými dětmi z předchozího svazku. Tři spokojené, hodné, čilé děti. Žádná Poslední dívka ve spolku. Staly se její rodinou. Já jsem se stala sotva tolerovaným pozůstatkem z její minulosti. Skvrnou na jejím jinak čistém novém životě.

Znovu poslouchám matčin vzkaz a hledám v něm sebemenší náznak zájmu nebo starosti. Když nic nenalézám, vymažu zprávu a obracím se k ranním Timesům.

K mému překvapení se článek o Lisině smrti nachází v dolní části přední strany. Čtu ho jedním dechem.

MUNCIE, Ind. – Lisa Milnerová, prominentní dětská psycholožka, která jako jediná přežila v domě dívčího spolku masakr, který šokoval univerzity v celé zemi, zemřela ve svém zdejším domě, jak včera potvrdily úřady. Bylo jí 42 let.

Větší část článku se soustředila na hrůzy, kterých byla v té dávné noci svědkem. Jako by na žádných jiných okamžicích jejího života nezáleželo. Při čtení uvažuji, jak asi bude vypadat můj nekrolog. Pociťuji chvění v žaludku.

Jedna věta mě však zarazila. Byla až úplně dole, téměř jako dodatečná myšlenka.

Policie pokračuje ve vyšetřování.

Vyšetřování čeho? Lisa si pořezala zápěstí, což se mi zdá být hodně přímočaré. Potom si uvědomuji, co řekl Coop o toxikologických testech. Zřejmě zjišťují, jestli Lisa v té době něco neužívala.

Odstrčila jsem noviny stranou a sáhla po notebooku. Na internetu jsem přeskočila zprávy a zamířila rovnou na opravdové kriminální blogy. Alarmující počet z nich se věnoval výlučně Posledním dívkám. Ti, kteří je vedou – a jsou to mimochodem všechno muži, ženy mají lepší věci na práci – mě dosud kontaktují prostřednictvím mé webové stránky a snaží se mě sladkými řečmi přemluvit, abych jim poskytla interview. Zásadně neodpovídám. Nejblíže jsme se dostali k dopisování poté, co jsem dostala dopis s vyhrůžkou, a Coop jim všem poslal dotaz, jestli jej někdo poslal. Všichni odpověděli záporně.

Normálně se vyhýbám těmto místům, protože se bojím, co bych se mohla dozvědět o sobě. Dnešek však volá po výjimce a já si prohlížím jednu webovou stránku za druhou. Téměř všechny se zmiňují o Lisině sebevraždě. Například v článku v Timesech je málo nových informací, vlastně tam nejsou skoro žádné. Většinu zaráží, že světoznámá osoba, která přežila masakr, je zodpovědná za svou vlastní smrt. Jedna webová stránka dokonce naznačuje, že by ji některé Poslední dívky mohly následovat.

Znechuceně zavírám okno prohlížeče a poté prudce notebook. Vstávám a snažím se setřást trochu rozhněvaného adrenalinu kolujícího v mých žilách. Všechen ten xanax, kofein a málo prospěšné surfování po webových stránkách způsobilo, že jsem nervózní a naštvaná. Natolik, že se převleču do cvičebního oblečení a nazuji běžecké boty. Jakmile se dostanu do tohoto stavu, což bývá často, jediným lékem je běhat, dokud to nepřejde.

Ve výtahu mi dochází, že venku mohou být novináři. Pokud znají mé telefonní číslo a e-mailovou adresu, pravděpodobně také vědí, kde bydlím. Ještě v budově promýšlím plán, kudy se vydat, abych neběžela obvyklou trasou k Central Parku. Lehkým krokem vybíhám z výtahu.

Venku však vidím, že to není potřebné. Místo houfu novinářů jsem před domem konfrontována pouze s jedním. Vypadá mladě, dychtivě a svým zvláštním způsobem hezky. Brýle Buddy Holly. Dlouhé vlasy. Víc jako Clark Kent než Jimmy Olsen. Spěchá ke mně, když vybíhám z budovy, a stránky jeho zápisníku se třepotají.

„Slečno Carpenterová.“

Představuje se – Jonah Thompson. Poznávám ho. Je jedním z novinářů, kteří volali, e-mailovali a posílali textové zprávy. Trojnásobná nepříjemnost. Pak mi sděluje název novin, pro které pracuje. Jeden z hlavních denních bulvárů. Podle jeho věku soudím, že je buď velmi dobrý ve své práci, nebo ještě neuvěřitelně bezohledný. Podezřívám ho z obojího.

„No comment,“ říkám a rozbíhám se do plného běhu.

Snaží se držet se mnou krok, ploché podrážky jeho bot typu Oxford klapou do chodníku. „Mám jen pár otázek týkajících se Lisy Milnerové.“

„No comment,“ opakuji. „Pokud budete ještě tady, až se vrátím, zavolám policii.“

Jonah Thompson zůstává pozadu, zatímco já pokračuji v běhu. Cítím, že sleduje můj únik, jeho pohled mě pálí v zátylku. Zrychluji krok, rychle mířím mezi bloky domů do Central Parku. Než do něho vběhnu, dívám se přes rameno pro případ, že by se mu nějak podařilo mě sledovat až tam.

Není to pravděpodobné.

Ne v jeho botách.

V parku se dávám směrem na sever k Central Park Reservoir. Je to moje oblíbené místo k běhání. Trasa kolem této přehrady je rovnější než jiná místa v parku a poskytuje lepší vyhlídková místa. Nejsou tam žádné stezky, po kterých by člověk běžel s obavami, co ho čeká za zatáčkou. Žádná místa s hustě zarostlými stromy se stíny. Jen dlouhé štěrkové cesty, kde mohu svírat čelist, natahovat záda a běhat.

Ale za tohoto svěžího rána je obtížné soustředit se na běh. Moje myšlenky jsou jinde. Přemýšlím o mladé tváři Jonaha Thompsona a jeho otravné houževnatosti. Přemýšlím o Lisině smrti a odmítnutí přiznat, jak ji to, čím prošla, natolik zničilo, že se rozhodla pořezat si obě zápěstí. Většinou však setrvávám v myšlenkách na Lise samotné a na tom, co jí asi probíhalo myslí, když mi poslala ten e-mail. Byla smutná? Zoufalá? Svírala už v třesoucích se rukách nůž?

Je toho najednou příliš mnoho a adrenalin uniká z mých končetin stejně rychle, jak je naplnil. Průběžně mě míjejí jiní běžci, dopady jejich kroků na štěrkové cestě mě upozorňují na jejich blízkost. Vzdávám se, zpomaluji krok, přecházím na okraj stezky a zbytek cesty domů už jen jdu.

Doma pocítím úlevu, když vidím, že Jonah Thompson odešel. Na jeho místě je však nějaká novinářka, nečinně stojí na druhé straně ulice. Při druhém pohledu si však uvědomím, že to nejspíš není novinářka. Vypadá příliš popudlivě na to, aby mohla uspět v hlavních médiích. Připomíná mi stárnoucí Riot Grrrls, které bloumaly po Williamsburgu před hipstery. Žena nedává zájem najevo a její oblečení by se spíš hodilo pro osobu o polovinu mladší. Kožený kabátek na černých šatech obepínajících boky. Síťované punčochy vystupující vzhůru z ošoupaných černých vojenských bot. Havraní vlasy jsou záclonou, která poskytuje jen částečný pohled na oči orámované linkami. Na rty použila rtěnku červenou jako krev. Bloggerka, říkám si. Bloggerka, která má zcela jiné čtenářstvo než já.

Přesto je na ní něco známého. Už jsem ji viděla. Možná. Můj žaludek sevře pocit, že někoho nepoznávám, přestože bych měla.

Ona mě však poznává. Její mývalí oči mě mezi tmavými prameny vlasů pozorně sledují a hodnotí. Ani nemrknou. Potom se vydá k budově na mé straně ulice. Nijak se nesnaží splynout s okolím. Z rubínových úst jí vyčnívá cigareta, jsou vidět spirály kouře. Právě se chystám vstoupit do domu, když mě žena osloví.

„Quincy.“ Je to sdělení, nikoli otázka. „Hej, Quincy Carpenterová.“

Zastavím se, udělám půlobrat a zamračím se na ni. „No comment.“

Zachmuří se – kouřový mrak zatemní krajinu její tváře.

„Nechci komentář.“

„Tak co chcete?“ ptám se a hledím přímo na ni ve snaze uzemnit ji pohledem.

„Chci si jen promluvit.“

„O Lise Milnerové?“

„Ano,“ říká. „A jiných věcech.“

„Což z vás dělá novinářku. A já nemám žádný komentář.“

Mumlá si pro sebe „Ježíši Kriste“ a odhazuje cigaretu na ulici. Sahá po velkém ruksaku u svých nohou. Je vidět, že je těžký a plný. Ať je v něm cokoli, tlačí to na roztřepené švy, když jej zvedá. Brzy stojí přímo přede mnou, složí ruksak tak blízko mě, že dopadne téměř na mou pravou nohu.

„Nemusíte být taková mrcha,“ říká.

„Promiňte?“

„Poslouchejte, chci si s vámi jen promluvit.“ Zblízka zní její hlas chraptivě a svádivě. V jejím dechu cítím cigarety a whisky. „Po tom, co se stalo Lise, jsem si myslela, že by to mohl být dobrý nápad.“

Najednou si uvědomuji, kdo to je. Vypadá jinak, než jsem očekávala. Daleko od fotografie a ročenky, kterou vytiskli jednoho dávného léta. Pryč jsou vysoko vyčesané vlasy, zdravě červené tváře, dvojitá brada. Od té doby zhubla a ztratila andělský pel mládí. Čas z ní udělal napjatou a unavenou verzi bývalé ženy.

„Samantha Boydová,“ říkám.

Přikyvuje. „Dávám přednost Sam.“