Pine Cottage
17.03

Janelle se rozhodla, že prozkoumá les v okolí chaty. Dobře věděla, že všichni předem odsouhlasili, že budou plnit její narozeninová přání. Vyrazili tedy na výlet. Procházeli mezi stromy, které se prakticky dotýkaly verandy chaty.                              

Craig, bývalý skaut, je vedl s odhodláním, které bylo téměř hloupé. Byl jediný, kdo si s sebou vzal správnou obuv, turistické vysoké boty s tlustými ponožkami, které si přetáhl přes svalnatá lýtka, aby se chránil před klíšťaty. Nesl nezvykle dlouhou vycházkovou hůl a do rytmu s ní tloukl do země.

Quincy a Janelle šly za ním, ale průzkum nebraly tak vážně. Měly na sobě džínsy, pruhované svetry a nepraktické tenisky a brodily se listím, které neustále padalo na lesní půdu. Slunce v pozdním odpoledni zářilo skrz křehké, tenké listy, které se točily, padaly a vířily. Byly jako padající hvězdy s červenými, oranžovými a žlutými skvrnami.

Janelle zachytila jeden padající list a zastrčila si ho za ucho. Jeho ohnivě oranžová barva vedle jejích světlehnědých vlasů krásně zářila.

„Chci fotku,“ řekla.

Quinn poslechla, udělala dva snímky. Potom se otočila a vyfotografovala také Betz, která se celý den za nimi těžce plahočila. Pro ni byl tento týden spíš břemeno než dar. Ale víkend se musí vydržet.

„Úsměv,“ poručila Quincy.

Betz se zamračila. „Budu se usmívat, až skončí tenhle výlet.“

Quincy ji přece jen vyfotografovala, než přešla dál k Amy a Rodneymu, kteří šli bok po boku jako jeden celek. Vzhledem k tomu, že byli stále jen spolu, všichni ostatní jim říkali Rodmy.

Amy měla na sobě jednu z flanelových košil, které patřily Rodneymu, a příliš dlouhé rukávy jí přesahovaly konečky prstů na rukou. Rodney se svým silným zátylkem a ochlupením na prsou, které mu čouhalo z výstřihu tvaru V, vedle ní připomínal medvěda grizzlyho. Když uviděli Quincy, semkli se ještě pevněji v objetí.

„To je ono,“ pochválila je Quincy. „Ukažte, jak se máte rádi.“

„Vy vzadu, držíte se dobře?“ zavolal na ně Craig, když všichni začali stoupat po mírném svahu. Spadané listí na zemi jim pod nohama podkluzovalo. Janelle a Quincy se držely za ruce a střídavě se vzájemně táhly vzhůru do kopce.

„Určitě nebudete chtít zůstat pozadu,“ řekla Janelle v roli průvodkyně. „V těchto lesích totiž straší.“

„Hloupost,“ odpověděl Rodney.

„Je to pravda. Před stovkami let zde žil indiánský kmen. Potom přišli běloši a vyhnali je. Jejich krev je na našich rukou, lidičky.“

„Nic nevidím,“ řekl Rodney a se smíchem obracel ruce, aby si je prohlédl.

„Buď hodný,“ krotila ho Amy.

„V každém případě,“ řekla Janelle, „se říká, že duchové těchto indiánů straší v lesích, připraveni zabít každého bělocha, kterého uvidí. Hlídej si proto záda, Rodney.“

„Proč já?“

„Protože Craig je příliš silný na to, aby ho porazil duch, indián nebo někdo jiný,“ vysvětlila Quincy.

„A co ty?“

„Řekla jsem, že je zabil bílý muž,“ odpovídá Janelle. „My jsme ženy. Nemají důvod se nám mstít.“

„Lidé tady opravdu umírali.“

To řekla Betz. Tichá, všímavá Betz. Podívala se na všechny svýma příliš velkýma vystrašenýma očima.

„Vyprávěl mi o tom jeden člověk v mém kurzu světové literatury,“ řekla. „Loni zde v lese zabili dvojici turistů, chlapce a děvče. Policie je našla ubodané ve stanu.“

„Chytili jejich vraha?“ zeptala se Amy a přimkla se víc k Rodneymu.

Betz zavrtěla hlavou. „Nevím o tom.“

Po zbytek výstupu na kopec o tom už nikdo nepromluvil. Dokonce i zvuk jejich kroků na zemi zasypané listím se zdál být tišší a dovolil jim podvědomě naslouchat jiným zvukům v lese. V tom tichém novém mlčení Quincy cítila, že nejsou sami. Věděla, že je to klam. Byl to jednoduše vedlejší produkt toho, co jim Betz vyprávěla. Přesto ze sebe nedokázala setřást pocit, že je s nimi v lese ještě někdo jiný. Vůbec ne daleko. Sleduje je.

Nedaleko praskla větvička. Ani ne deset metrů od nich. Když to Quincy uslyšela, slabě vykřikla. Rozpoutalo to řetězovou reakci křiku vycházejícího téměř současně z Janelle, Betz a Amy.

Rodney se naopak smál. „Bože,“ řekl, „jste tak nervózní?“

Ukázal na zdroj hluku – pouhou veverku s chvostem míhajícím se v podrostu jako bílá vlajka. Ostatní se začali také smát. I Quincy, která náhle zapomněla, jak vystrašená byla před pouhými několika okamžiky.

Na hřebenu kopce našli velkou plochou skálu širokou jako velká postel. Do jejího povrchu byly vytesány tucty jmen – pozůstatky po tvořivosti podobných dětí, které podnikly výlet po stejné trase. Rodney zvedl ostrý kámen a začal připisovat do seznamu své jméno. Po obvodu skály byly poházené plechovky od piva a cigaretové nedopalky a z větve blízkého malého stromku visel rozbalený kondom. Janelle a Quincy na to reagovaly znechucenými výkřiky.

„Možná to můžeš dělat s Craigem tady,“ zašeptala Janelle. „Alespoň je tu k mání ochrana.“

„Kdybychom to dělali,“ poznamenala Quincy, „určitě by to nebylo na skále, která podle toho, jak vypadá, je místem, kde by člověk mohl chytit nějakou pohlavní nemoc.“

„Počkej, ty ses ještě nerozhodla?“

„Rozhodla jsem se, že se nerozhodnu,“ řekla Quincy, ale ve skutečnosti se už rozhodla. Souhlas spát ve stejné posteli s Craigem zpečetil dohodu. „Stane se to, až se to stane.“

„Je lepší, když se to stane rychle,“ řekla Janelle.

„A Craig je prima chlap, Quinn. Jsem si jistá, že spousta děvčat umírá touhou to s ním zkusit.“

„Zajímavá metafora,“ odpověděla Quincy suše.

„Říkám jen, že bys neměla dělat okolky tak dlouho, až Craig ztratí zájem.“

Quincy pohlédla na Craiga, který šplhal na skálu a pozoroval horizont. Zajímal se o víc věcí než jen o sex. Quincy si tím byla jistá. Především byli přátelé. Setkali se v jejich oficiální první den na vysoké škole a celý první rok trávili postupně se pomalu rozvíjejícím flirtováním. Chodit spolu začali až koncem srpna, kdy se oba vrátili na univerzitu a uvědomili si, jak moc se během léta vzájemně postrádali. A kdyby Quincy začala vnímat ze strany Craiga nějakou netrpělivost kvůli sexu, vysvětlovala by si to jako přání, a ne jako druh potlačované frustrace, jak naznačovala Janelle.

Jakmile se Craig ocitl na vrcholu skály, zachytil pohled Quincy. Zvedla fotoaparát a řekla: „Úsměv.“

Nejenže se usmál. Stál s pěstmi v bocích a vypínal hruď jako Superman. Quincy se usmála. Clona fotoaparátu cvakla.

„Jaký je výhled?“ zeptala se.

„Senzační.“

Craig podal Quincy ruku a pomohl jí vyšplhat na skálu vedle sebe. Byli výš, než Quincy očekávala, mohli vidět, jak se zbývající část lesa prudce svažuje dolů další kilometr a půl, než končí v údolí plném stínů. Ostatní se k nim připojili a Janelle požádala o další snímek.

„Skupinovou fotografii,“ řekla. „Musí v ní být všichni. I ty Quincy.“

Šestice přátel se postavila těsně jeden vedle druhého a Quincy natáhla ruku a čekala, dokud se všichni nevměstnali do záběru. Jakmile pořídila snímek, studovala jeho vzrušenou kompozici. Tehdy si všimla, že v dálce za nimi něco je. Obrovská budova. Stála uprostřed údolí, její šedé zdi byly mezi stromy sotva viditelné.

„Co to je?“ zeptala se Quincy a ukázala na budovu.

Janelle pokrčila rameny. „To netuším.“

Betz, ta moudrá sova, to samozřejmě věděla.

„Je to blázinec,“ řekla.

„Proboha,“ odpověděla Amy. „Snažíš se schválně nás vyděsit?“

„Jen ti to říkám. Je to nemocnice pro šílené lidi.“

Quincy se dívala na budovu. Vítr vanoucí nízko v údolí šelestil listy na stromech a dodával místu nádech proměnlivého neklidu. Vypadalo to, jako by budova sama byla živá. Na blázinci bylo něco smutně tragického. Quincy cítila, jak z údolí stoupá až k vyhlídce na vrcholu skály cosi takového. Představovala si, jak se nad místem neustále vznáší bouřkový mrak, který sice není vidět, ale je silně cítit.

Chystala se scénu vyfotografovat, ale zarazila se. Rozrušilo ji něco na snímku ve fotoaparátu.

Craig stál vedle Quincy a pozoroval oblohu. Slunce kleslo pod panorama stromů. Zůstala po něm ohnivá záře, která oživovala les. Stromy se zařezávaly do jasu, jejich dlouhé stíny tvořily na lesní půdě mříž.

„Musíme se vrátit,“ řekl. „Neměli bychom tu být po setmění.“

„Víte, je to kvůli indiánským duchům,“ dodala Janelle.

Quincy se připojila. „A šíleným lidem.“

Jejich odchod oddálil Rodney, protože trval na tom, že musí dokončit rytí nápisu do skály. Pod své jméno přidal jméno Amy a obě spojil znaménkem plus. Potom kolem jmen spěšně vyryl srdce. Pak se všichni vydali zpět po stejné cestě, jakou sem přišli. Netrvalo dlouho a ocitli se na rovince vedoucí k chatě. Kvůli výstupu však měli pocit, že výlet byl delší, než ve skutečnosti byl. Vzdálenost mezi plochou skálou a Pine Cottage měřila asi půl kilometru.

V době, kdy se vynořili z lesa, slunce už zcela zapadlo a chata měla narůžovělý, podzimní nádech. Od hranice stromů se plížily stíny a dotýkaly se kamenných základů. Craig, který šel dosud vpředu, se náhle zastavil. Když do něho Quincy vrazila, odstrčil ji zpátky.

„Co –“

„Pst,“ zasyčel a podíval se úkosem na polostíny shromažďující se na zadní verandě.

Quincy nakonec spatřila to, co viděl Craig. Ostatní to zahlédli také. Na verandě někdo byl. Cizí člověk s rukama jako dalekohled přitisknutýma k okenní tabuli se díval dovnitř.

„Hej!“ zvolal Craig a postoupil dopředu s holí, kterou držel jako zbraň. Cizí člověk u dveří – muž, jak teď Quincy viděla – se překvapeně otočil.

Vypadal přibližně stejně starý jako oni. Možná o pár let starší. Bylo obtížné to určit přesněji, protože měl na očích brýle, které odrážely skomírající světlo a zakrývaly mu oči. Byl hubený, skoro vychrtlý, paže tiskl k tělu. Z díry na rameni jeho béžového pleteného svetru vykukovalo bílé tričko. Kalhoty ze zeleného manšestru byly na kolenou odřené a volné v pase. Musel si proto zaháknout ukazovák za pásek, aby mu kalhoty nespadly.

„Mrzí mě, jestli jsem vás vyděsil.“ Každé slovo pronášel váhavě, jako by ani nevěděl, jak má mluvit. Hovořil anglicky způsobem, jakým mluví cizinci, přerušovaně a formálně. Quincy se snažila objevit stopu po přízvuku, ale marně. „Díval jsem se, abych zjistil, jestli tu někdo je.“

„My tu jsme,“ řekl Craig a učinil další krok vpřed. Svou odvahou zapůsobil na Quincy, což možná byl jeho plán.

„Zdravím,“ řekl cizí člověk a pokynul rukou, kterou neměl zaháknutou za pásek.

„Zabloudil jste?“ zeptala se Janelle spíš ze zvědavosti než ze strachu.

„Tak nějak. Několik kilometrů odtud se mi rozbilo auto. Šel jsem celé odpoledne. Potom jsem konečně uviděl příjezdovou cestu k tomuto místu a doufal jsem, že mi někdo bude schopen pomoct.“

Janelle se oddělila od ostatních, vyšla z lesa a třemi jistými kroky přešla k verandě. Cizí člověk v tu chvíli couvl. Quincy se na okamžik domnívala, že muž chce utéct, vyskočit jako překvapený srnec a běžet do lesa. Zůstal však stát, zachoval naprostý klid, když Janelle studovala jeho chomáč tmavých vlasů, lehce zakřivený nos a mírně sexy křivku jeho rtů.

„Celé odpoledne, ha?“ poznamenala.

„Skoro. Větší část.“

„Musíte být unavený.“

„Trochu.“

„Měl byste jít dovnitř a připojit se k nám.“ Janelle mu potřásla volnou rukou, zatímco ukazovák jeho druhé ruky stále svíral smyčku pásku u kalhot. „Jsem Janelle. Toto jsou moji přátelé. Oslavujeme moje narozeniny.“

„Vše nejlepší.“

„Jak se jmenujete?“

„Jsem Joe.“ Cizí muž přikývl a opatrně se usmál. „Joe Hannen.“