2.

Verze událostí v Pine Cottage podle Lisy Milnerové se týkala domu spolku sester v Indianě. Jedné dávné únorové noci zaklepal na dveře muž jménem Stephen Leibman. Byl to student vyloučený ze školy. Žil se svým otcem. Byl tlustý a tvář měl třaslavou a žlutou jako kuřecí tuk.

Jedna členka sesterstva mu otevřela dveře. Stál na prahu a držel v ruce lovecký nůž. O minutu později už byla mrtvá. Leibman vtáhl tělo dovnitř, zamkl všechny dveře a přeřezal kabely od telefonu a osvětlení. To, co následovalo, byl zhruba hodinový masakr, který ukončil život devíti mladých žen.

Chybělo málo, aby se Lisa Milnerová stala desátou obětí.

Během vraždění utekla do ložnice jedné ze sester. Tam se přikrčila na dně skříně a modlila se, aby ji ten šílenec nenašel.

Nakonec ji však objevil.

Když Stephen Leibman prudce otevřel dveře skříně, Lisa na něho pohlédla, uviděla jeho nůž, pak tvář. Z obou kapala krev. Bodl ji do ramene, ale jí se podařilo kopnout ho do slabin a utéct z pokoje. Dostala se k prvním dveřím a pak běžela k východu. Avšak Leibman ji dostihl a opakovaně bodal nožem.

Lisa utrpěla čtyři bodné rány v hrudi a břiše a dvanácticentimetrovou řeznou ránu na paži, kterou se bránila. Další bodnutí ji skoro zabilo. Křičela bolestí a byla poněkud omámená ze ztráty krve. Přesto se jí podařilo chytit Leibmana za kotník. Útočník spadl a nůž mu vyletěl z ruky. Lisa ho popadla a vrazila mu ho až po střenku do jeho břicha. Stephen Leibman vykrvácel, když ležel vedle ní na podlaze.

Podrobnosti. Vybavují se vám snadno, když nejsou vaše.

Bylo mi sedm, když se to stalo. Šlo vlastně o moji první vzpomínku na něco z televizních zpráv. Nemohla jsem si pomoci. Ne, když moje matka stála před televizorem s rukou na ústech a opakovala dvě stejná slova: Drahý Ježíši. Drahý Ježíši.

To, co jsem viděla v televizi, mě vyděsilo, zmátlo a znechutilo. Plačící okolostojící. Řada plachtou zakrytých nosítek pronášených pod žlutou páskou, kterou byly křížem přelepené dveře. Kaluž krve na indianském sněhu. Byl to okamžik, kdy jsem si uvědomila, že se mohou stát špatné věci, že na světě existuje zlo.

Když jsem začala brečet, můj otec mě vzal do náruče a odnesl do kuchyně. Jakmile moje slzy uschly a zbyla po nich jen sůl, postavil na kuchyňskou linku řadu misek. Naplnil je moukou, cukrem, máslem a vejci. Dal mi lžíci a nechal mě smíchat všechno dohromady. Moje první lekce pečení.

Existuje taková věc jako příliš mnoho sladkého, Quincy, řekl mi. Všichni dobří pekaři to vědí. Vyžaduje to tedy ještě něco opačného. Něco tmavého. Nebo hořkého. Nebo kyselého. Neslazenou čokoládu. Kardamom a skořici. Citron a limetku. Přebijí všechen cukr, zkrotí ho natolik, že když ochutnáš tu sladkost, oceníš ji víc.

Teď mám v ústech jen suchou kyselost. Ponořuji více cukru do čaje a vypiji celý obsah šálku. Nepomáhá to. Cukrový náraz působí proti xanaxu, jehož kouzlo konečně začíná působit. Srážejí se hluboko ve mně a způsobují, že jsem poněkud neklidná.

„Kdy se to stalo?“ ptám se Coopa, když se můj počáteční šok změní v pocit, že to nemůže být pravda. „Jak se to stalo?“

„Včera kolem půlnoci objevilo policejní oddělení z Muncie její tělo. Zabila se sama.“

„Drahý Ježíši.“

Řekla jsem to natolik nahlas, že jsem vzbudila pozornost ženy u vedlejšího stolu, kterou jsem považovala za au pair. Vzhlédla od svého mobilu a naklonila hlavu jako kokršpaněl.

„Sebevražda?“ ptám se, a to slovo mi hořkne v ústech. „Myslela jsem si, že je šťastná. Chci říct, že vypadala šťastná.“

Lisin hlas mám dosud v hlavě.

Nemůžeš změnit, co se stalo. Jediné, co můžeš, je ovládat svůj přístup k tomu.

„Čekají na zprávu z toxikologie, aby zjistili, jestli pila alkohol nebo užívala drogy,“ říká Coop.

„Tak to mohla být nehoda?“

„Nebyla to nehoda. Měla pořezané zápěstí.“

Srdce se mi na okamžik zastavilo. Uvědomuji si prázdnou pauzu tam, kde měl být cítit tep. Do mezery se vklínil smutek, celou mě naplnil a já jsem se začala cítit jako omámená.

„Chci znát podrobnosti,“ říkám.

„Nechceš,“ tvrdí Coop. „Nic to nezmění.“

Coop zírá do kávy, jako by zkoumal své jasné oči v matném odrazu. Nakonec řekne: „Vím tohle: Lisa zavolala ve tři čtvrtě na dvanáct na 911, zřejmě si vše rozmyslela.“

„Co říkala?“

„Nic. Okamžitě zavěsila. Dispečer vysledoval hovor a poslal k ní pár policistů. Dveře byly odemčené, tak vešli dovnitř. Tam ji našli. Byla ve vaně. Telefon měla vedle sebe ve vaně. Pravděpodobně jí vyklouzl z ruky.“

Coop vyhlédl z okna. Mohu říct, že vypadá unaveně. A nepochybně se obává, že bych se mohla jednoho dne pokusit udělat něco podobného. Ale ta myšlenka mě nikdy nenapadla, ani když jsem byla zpátky v nemocnici a dávali mi umělou výživu. Natáhla jsem se přes stůl, abych se dotkla jeho rukou. Stáhl je zpátky dřív, než jsem se k nim dostala.

„Kdy ses o tom dozvěděl?“ ptám se.

„Před pár hodinami. Zavolal mi známý z indianské státní policie. Jsme ve styku.“

Nemusím se ptát Coopa, jak to, že zná policistu z Indiany. Ti, kdo přežili masakr, nejsou jediní, kdo potřebuje podpůrné systémy.

„Myslel si, že by bylo dobré varovat tě,“ říká. „Pro případ, že se něco dozvíš.“

Novináři. Samozřejmě. Ráda je vykresluji jako dravé supy, z jejichž zobáků vytékají slizké vnitřnosti.

„Nebudu s nimi mluvit.“

To opět poutá pozornost au pair, která zvedá hlavu a dívá se na nás přivřenýma očima. Hledím na ni, dokud nepoloží mobil na stůl a nezačne předstírat, že se zabývá dítětem, které má ve své péči.

„Nemusíš,“ říká Coop. „Ale přinejmenším bys měla zvážit vyjádření soustrasti. Ti chlapi z bulváru tě budou honit jako psi. Dala by se jim hodit kost, než dostanou šanci.“

„Proč bych měla něco říkat?“

„Ty víš proč,“ odpovídá Coop.

„Proč to nemůže udělat Samantha?“

„Protože je ještě někde v ústraní. Pochybuji, že vyjde po všech těch letech z úkrytu.“

„Šťastné děvče.“

„Je to na tobě,“ říká Coop. „Proto jsem chtěl přijít a říct ti tu novinu osobně. Vím, že tě nemůžu přimět udělat něco, co sama nechceš, ale není špatný nápad začít se přátelit s tiskem. Když je Lisa mrtvá a Samantha pryč, jsi všechno, co mají.“

Sáhla jsem do kabelky a vytáhla telefon. Byl němý. Nic kromě několika e-mailů souvisejících se zaměstnáním, které jsem dnes ráno ještě neměla čas přečíst. Vypnula jsem telefon – dočasně. Novináři mě stejně najdou. V tom má Coop pravdu. Nebudou schopni odolat pokusu získat od jediné dostupné Poslední dívky něco, co by mohli citovat.

Jsme koneckonců jejich výtvor.

Poslední dívkou se ve filmovém hororu označuje ta jediná, která zůstává na konci. Ani před Pine Cottage jsem se nikdy nedívala ráda na strašidelné filmy kvůli umělé krvi, gumovým nožům, postavám, které činí tak hloupá rozhodnutí, že jsem si někdy s pocitem viny myslela, že si smrt zasloužily.

Ale to, co se stalo nám, nebyl film. Byl to skutečný život. Náš život. Krev nebyla umělá. Nože byly ocelové a děsivě ostré. A ti, kdo zemřeli, si to rozhodně nezasloužili.

Ale nějak jsme my dívky křičely hlasitěji, běžely rychleji, bojovaly rychleji. Přežily jsme. Jsme přeživší.

Nevím, kde byla poprvé použita tato přezdívka k popisu Lisy Milnerové. Možná v novinách na Středozápadě. Blízko místa, kde bydlela. Nějaký novinář se tam pokusil být kreativní, pokud jde o vraždy v domě dívčího spolku, a konečným výsledkem byla přezdívka. Rozšířila se jen proto, že byla náhodou dost morbidní na to, aby ji přijal internet. Všechna média usilující o pozornost po tom všem hned skočila. Nechtěla zmeškat trend, a proto okamžitě následoval tisk. Nejprve bulvár, pak noviny a nakonec časopisy.

Během několika dnů byla proměna úplná. Lisa Milnerová už nebyla jen osoba, která přežila krveprolití. Stala se přímo postavou z hororového filmu Poslední dívka.

O čtyři roky později se to znovu stalo u Samanthy Boydové a za dalších osm let u mě. Přestože se v průběhu let vyskytly další vícečetné vraždy, žádná nezískala v zemi takovou pozornost jako ta naše. Z nějakého důvodu jsme byly ty šťastné dívky, které přežily, zatímco ostatním se to nepodařilo. Hezká děvčata zalitá krví. Jednali s námi jako s něčím vzácným a exotickým. Jako s krásným ptákem, který roztáhne svá pestrá křídla jen jednou za deset let. Nebo s tím květem, co páchne jako hnijící maso, kdykoli se rozhodne vykvést.

V měsících poté, co se lesní chata Pine Cottage změnila z laskavého místa na bizarní, mě lidé zahrnovali pozorností. Někdy to byla směs obojího, jako dopis, který jsem dostala od bezdětných manželů. Nabídli mi v něm, že mi zaplatí školné. V odpovědi jsem jejich štědrou nabídku odmítla. Už se nikdy neozvali.

Další korespondence mě zneklidňovala více. Už jsem přestala počítat, kolikrát mi psali osamělí gotičtí chlapci nebo vězňové, že se mnou chtějí chodit, vzít si mě, objímat mě svými tetovanými pažemi. Jeden automechanik z Nevady mi nabídl, že mě přiková ve svém sklepě, aby mě chránil před dalším ubližováním. Ve své upřímnosti mě překvapoval tím, že si opravdu myslel, že mým zajetím učiní ten nejlepší z dobrých skutků.

Dostala jsem také dopis od pisatele, podle něhož musím být usmrcena, protože je mým osudem takto skončit. Dopis přišel bez podpisu a bez zpáteční adresy. Dala jsem ho Coopovi. Jen tak pro případ.

Začínám pociťovat nervozitu. Způsobuje to cukr a xanax, které mi najednou procházejí tělem jako nejnovější klubová droga. Coop tuto změnu v mé náladě vnímá a říká: „Vím, že je toho na tebe moc.“

Přikyvuji.

„Chceš odtud odejít?“

Opět souhlasně přikyvuji.

„Tak pojďme.“

Jakmile jsem vstala, au pair u vedlejšího stolu opět předstírala, že je zaneprázdněna péčí o dítě, a nepodívala se na mě. Možná mě poznává a je jí to nepříjemné. Není to poprvé, co se mi to stalo.

Když jdu kolem ní, dva kroky za Coopem, seberu jí ze stolu mobil, aniž by si toho všimla.

Zapadl hluboko do mé kapsy dřív, než jsem vyšla ze dveří.

Coop mě doprovází domů, staví se tělem mírně přede mě, chová se jako agent tajné služby. Oba pozorujeme chodník, jestli neuvidíme novináře. Neobjevil se žádný. Jakmile jsme došli k mému domu, Coop se zastavuje a prohlíží si hnědou plátěnou stříšku u vchodu. Budova je předválečná, elegantní a prostorná. Moje sousedy tvoří starší společenské ženy s modrými vlasy a moderní homosexuálové určitého věku. Jsem si jistá, že Coop se pokaždé, když mě doprovází, diví, jak si bloggerka zabývající se pečením a veřejný obhájce mohou dovolit najmout byt na Upper West Side.

Pravdou je, že nemůžeme. Nejde to z Jeffova platu, který je směšně malý, a určitě ne z peněz, které mi vynese moje webová stránka.

Byt je na moje jméno. Vlastním ho. Finanční prostředky přišly z řady právních žalob podaných po události v lesní chatě Pine Cottage. Rodiče obětí pod vedením nevlastního otce Janelle žalovali všechny možné osoby a instituce. Psychiatrickou léčebnu za to, že dovolila vrahovi uniknout. Jeho lékaře. Farmaceutické společnosti zodpovědné za tolik antidepresiv a antipsychotik, které se v Jeho mozku střetly. I výrobce nemocničních dveří se špatně fungujícím zámkem, jimiž pachatel utekl.

Všichni se vyrovnali mimosoudně. Věděli, že několik milionů dolarů stojí za to, aby se vyhnuli špatné pověsti jako důsledku svého postupu proti skupině truchlících rodin. Ale ani dohoda nestačila k tomu, aby se některé společnosti zachránily. Jedno antipsychotikum bylo nakonec staženo z trhu. Psychiatrická léčebna Blackthorn Psychiatric během roku zavřela své vadné dveře.

Jediní lidé, kteří nemohli vydat peníze, byli Jeho rodiče, kteří přestali platit za Jeho léčbu. To je podle mého názoru v pořádku. Nechtěla jsem, aby rodiče s uplakanýma očima byli trestáni za hříchy svého syna. Kromě toho můj podíl na ostatních dohodách o vyrovnání byl víc než dostatečný. Přítel mého otce zabývající se účetnictvím mi pomohl většinu peněz investovat, dokud byly akcie levné. Po skončení školy jsem si koupila byt. Bylo to v době, kdy se trh s byty vzpamatovával z kolosální rány, kterou utrpěl. Dvě ložnice, dvě koupelny, obývací pokoj, jídelna, kuchyně se snídaňovým koutem, která se stala mým provizorním studiem. Získala jsem ho za babku.

„Chceš zajít?“ zeptala jsem se Coopa. „Ještě jsi náš byt neviděl.“

„Možná jindy.“

Další věc, kterou vždycky říká, ale nikdy nemyslí doopravdy.

„Předpokládám, že musíš jít,“ poznamenávám.

„Domů to mám daleko. Budeš v pořádku?“

„Ano,“ odpovídám. „Šok jednou přejde.“

„Zavolej nebo pošli zprávu, kdybys něco potřebovala.“ Toho rána jsem v návalech bolesti a smutku naříkala. Chci toho policistu! Prosím, dovolte mi ho vidět! Přišel do půl hodiny.

O deset let později je stále ještě tady. Kývá mi na rozloučenou. Jakmile Coopovi odpovím na jeho gesto, nasazuje na své modré oči brýle Ray Ban s modrými skly a odchází. Nakonec mizí mezi ostatními chodci.

V bytě pak zamířím přímo do kuchyně a beru si druhý xanax. Hroznová limonáda, která následuje, je přívalem sladké chuti a ve spojení s cukrem z čaje způsobuje, že mě začnou bolet zuby. Přesto pokračuji v pití, několikrát usrknu, když vytahuji z kapsy ukradený mobil. Krátká prohlídka telefonu mi říká, že jméno jeho bývalé uživatelky je Kim a že nepoužívá žádné z bezpečnostních prvků. Vidím každý hovor, vyhledávání webových stránek a textové zprávy včetně nedávné od osoby s energickou bradou jménem Zach.

Za trochou zábavy dnes večer?

Z legrace odpovídám: Jistě.

Telefon mi zvoní v ruce. Další zpráva od Zacha. Poslal mi fotografii svého penisu.

Okouzlující.

Vypínám telefon. Pro jistotu. Kim a já jsme si možná podobné, ale naše zvonění se hodně liší. Pak obracím telefon a prohlížím si stříbrnou zadní stranu posetou otisky prstů. Čistím je, dokud na ní nevidím svůj odraz, který je zdeformovaný, jako bych se dívala do zrcadla v bludišti.

To bude stačit.

Dotkla jsem se prstem zlatého řetízku, neustále ho nosím na krku. Visí na něm malý klíček, jímž se otevírá jediná kuchyňská zásuvka. Mívám ji stále zamčenou. Jeff se domnívá, že je určena pro důležité písemnosti k mé webové stránce. Nechávám ho při tom.

Uvnitř zásuvky je cinkající sbírka z lesklého kovu. Třpytící se rtěnka a velký zlatý náramek. Sedm lžic. Stříbrná pudřenka, kterou jsem sebrala v sesterně, když jsem po událostech v Pine Cottage opouštěla nemocnici. Používala jsem ji, když jsem se chtěla na sebe podívat za dlouhé jízdy domů, abych se ujistila, že zde ještě jsem. Teď studuji deformované obrazy při zpětném pohledu na sebe a cítím stejný pocit opakovaného ujištění.

Ano, ještě žiji.

Uložila jsem mobil k ostatním předmětům, zavřela jsem zásuvku a zamkla ji. Potom jsem vrátila klíček zpátky na krk.

Je to moje tajemství, teplé místo na mé hrudní kosti.