36.

Pětadvacet minut po ukončení hovoru s Jonahem jsem v Central Parku. Rychle procházím barokním tunelem, který vede k Bethesda Terrace. Vidím ho skrz ozdobný oblouk na konci tunelu, jak sedí na okraji kašny. Růžová košile, modré kalhoty, šedý sportovní kabát. Nad ním se tyčí socha Anděla vod. Na jeho roztažených křídlech odpočívá hejno holubů.

„Promiňte, že jdu pozdě,“ říkám, když si sedám vedle něho.

Jonah začichá. „No teda,“ poznamenává.

Také cítím svůj odér. Chtěla jsem se v hotelu osprchovat, ale nezbyla žádná horká voda. Musela jsem se umýt dobře mířenými střiky z umyvadla, než jsem si oblékla šaty, které nosím od předchozího dne.

Při oblékání jsem přemýšlela o tom, kolik kilometrů tyto šaty procestovaly v posledních čtyřiadvaceti hodinách. Z Chicaga do Muncie a zpátky. Z Chicaga do New Yorku do té ostudné spartanské místnosti. Teď podnikly cestu do Central Parku, páchnou a jsou na nich skvrny od potu. Myslím, že je po dnešku spálím.

„Cesta hanby?“ ptá se Jonah.

„Nechte si to,“ říkám. „Kde je moje káva?“

U jeho nohou stojí dva šálky. Kromě nich vak kurýra plný toho, co doufám, že je dostatek informací, abych Sam mohla dostat ze svého života. Pokud ne, postarám se o to, abych ji dostala ze svého bytu.

„Vyberte si svůj jed,“ říká Jonah a zvedá kávy. „Černou, nebo se smetanou a cukrem?“

„Smetanu a cukr. Nejraději nitrožilně.“

Podává mi šálek označený písmenem X. Zhltnu polovinu obsahu, než se znovu nadechnu.

„Děkuji vám,“ říkám. „Bez ohledu na to, kolik dobrých skutků jste dnes udělal, nic nepřevýší tenhle.“

„To si během minuty rozmyslíte,“ říká Jonah, když sáhne po brašně.

„Co jste našel?“

Otevírá vak a vytahuje z něho béžovou složku. „Bombu.“ Ve složce jsou tucty volných stránek. Jonah se jimi probírá, prsty se mrštně pohybují. Dovolí mi jen krátké pohledy na okopírované novinové články a záznamy otištěné z internetu.

„Pátrání po Samantě Boydové objevuje všechny užitečné informace o Nightlight Inn,“ říká. „Ona je osamocená přeživší. Poslední dívka. Před osmi lety odešla do ústraní a nikdo ji neviděl ani o ní neslyšel až do doby před pár lety.“

„To už vím,“ říkám.

„Tina Stoneová je jiný případ.“ Jonah konečně přestává listovat ve složce a vytáhne jeden výstřižek z novin. Podává mi ho.

„Je z Hazleton Eagle. Před dvanácti lety.

Srdce v hrudi mi hlasitě tepe, když se dívám na výstřižek. Poznávám ho. Stejný byl v Lisině domě.

HAZLETON, Pa. – Včera byl nalezen ubodaný muž v domě, který sdílel se svou manželkou a nevlastní dcerou. Na základě telefonátu na pohotovost hazletonská policie našla Earla Potashe (46) mrtvého v kuchyni jeho domu v Maple Street. Oběť utrpěla početné bodné rány do hrudníku a břicha. Úřady potvrdily, že jde o případ vraždy. Vyšetřování pokračuje.

„Jak jste to našel?“

„Prostřednictvím průzkumu LexisNexis o Tině Stoneové,“ říká Jonah.

„Ale co to má co dělat s ní?“

„Podle novin se nevlastní dcera Earla Potashe přiznala, že ho zabila. Mluvila o létech sexuálního obtěžování. Protože byl ve hře sexuální útok, její jméno bylo ze záznamů vymazáno.“

Teď jsem už věděla, proč měla Lisa ten článek.

„To byla ona,“ říkám. „Tina Stoneová. Zabila svého nevlastního otce.“

Jonah rázně přikyvuje. „Bohužel je to tak.“

Napiji se kávy. Doufám, že odežene bolest hlavy, která se znovu šíří v mé lebce. V tu chvíli bych pravděpodobně pro xanax i zabila.

„Ještě to úplně nechápu,“ tvrdím. „Proč by si Sam měnila jméno, aby bylo stejné, jako má žena, která zavraždila svého nevlastního otce?“

„Je to zvláštní,“ říká Jonah. „Nejsem si jistý, že to skutečně udělala.“

Ve svazku je několik stránek lékařských záznamů. V horní části nesou nápis Tina Stoneová.

„Nejsou lékařské zprávy považované rovněž za tajné?“ ptám se.

„Podcenila jste mé schopnosti“, říká Jonah. „Úplatky jsou silný motivační faktor.“

„Vy jste bídák.“

Prohlížím si záznamy, které začínají minulým rokem a vracejí se zpátky. Tina Stoneová chodila k lékaři sporadicky, vždy v případě naléhavosti a v období, kdy neměla zdravotní pojištění. Čtu o zlomeném zápěstí před čtyřmi lety, důsledku nehody na motocyklu. Mamograf o rok dříve poté, co objevila v prsu bulku. Výsledek byl benigní. Před osmi lety předávkování anitrophylinem. U toho se musím zastavit.

Je tu druhý pokus o předávkování o jednu stránku a dva roky dříve. Dívám se na datum. Tři týdny po Pine Cottage.

„To nemůže být Sam,“ tvrdím. „Data se neshodují. Řekla mi, že si změnila jméno několik let po Pine Cottage.

Když si to uvědomím, zavrávorám a téměř spadnu zády do kašny. Pustím svazek, listy se rozletí. Jonah je musí sebrat dřív, než uletí.

Ani se nepohnu, když se ke mně vrátí se svazkem pod paží. „Teď to chápete, že?“

„Tina Stoneová a Samantha Boydová nejsou jedna a tatáž osoba,“ říkám.

„Což vyvolává otázku, která z nich je ve vašem bytě?“

„Nemám tušení.“

Ale já to musím zjistit. Okamžitě. Vstanu, nohy se mi třesou. Jsem připravena odejít.

Jonah mě zastavuje, má na tváři omluvný výraz, když říká: „Je toho bohužel ještě víc.“

Otevírá složku a vybírá stránky zezadu. „Píše se tu o incidentu, kdy se předávkovala.“

„Já vím,“ říkám. „Je to z doby před údajnou změnou jména.“

„Možná byste se chtěla podívat, kde se předávkovala.“

Jonah ukazuje na jméno zařízení, kde Tinu Stoneovou léčili. Blackthornská psychiatrická léčebna, která se nachází na druhé straně lesa od Pine Cottage.

Jakmile to vidím, hned mi začíná být na omdlení. Ještě hůře, než když jsem se toho rána probudila. Téměř hůře než ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že jsem ztloukla Ricarda Ruize tak, že skoro zemřel.

Tina Stoneová byla pacientkou v Blackthornu.

Ve stejné době, kdy tam byl On.

Přesně ve stejné chvíli přišel do Pine Cottage a zničil můj svět.