Pine Cottage
22.56

Když Quincy osušila slzy, odešla z místnosti a začala hledat Janelle. Potřebovala tu kombinaci drsnosti a soucitu, kterou mohla poskytnout pouze ona. Byla v tom ohledu jako lidský smirkový papír. Stejně hrubá jako konejšivá.

Ve velké místnosti našla Rodneyho ponořeného do křesla. Na jeho klíně seděla Amy, jednou pružnou paží ho objímala kolem krku. Právě se milovali. Quincy připomínali plavce. Měli otevřená ústa a lapali po dechu.

„Kde je Janelle?“

Ženská polovina Ramdy se vynořila, zadržovala dech, byla kvůli vyrušení naštvaná. „Co?“

„Janelle. Viděli jste ji?“

Amy zavrtěla hlavou, než se ponořila zpátky.

Quincy pak zamířila ven, podlaha pod ní skřípala. Venku byla jasná noc, úplněk barvil stromy do světlé šedé. Zastavila se na verandě a hledala nějaké stopy po Janelle. Například stopy v trávě. Nebo hrdelní smích, který byl tak známý, že by ho dokázala poznat v davu. Neslyšela nic, jen poslední ze sezonních ptáků šplhavců a vzdálené zoufalé houkání sovy.

Quincy místo návratu do chaty pokračovala v procházce do lesa. Zjistila, že jde po stejné cestě, po které putovali už dřív. Listí tam bylo dosud pošlapané. Teprve když cesta začala stoupat, Quincy začala uvažovat o zpáteční cestě. Ale to už bylo pozdě. Potřebovala se pohnout z místa, i když si nebyla jistá proč. Nutkání pramenící z tušení. Instinkt. Jistota proudící v jejích cévách.

Jakmile se dostala k vrcholu stoupání, naskytl se jí pohled na vysokou skálu. Její pouhý rozměr vytvářel zlom v baldachýnu tří větví nad hlavou. Bylo to jako díra v deštníku, kterou procházelo stříbrné sluneční světlo a dopadalo na dva lidi na vrcholu skály.

Jednou z těch osob byla Janelle.

Druhou Craig.

Ležel na zádech, košili měl svlečenou a sbalenou, aby mu posloužila jako polštář pod hlavou. Kalhoty měl shrnuté ke kotníkům, obklopovaly je jako okovy. Janelle seděla a jela na něm jako na koni. Každý pohyb pohnul sukní jejích šatů. Příliv a odliv látky na Craigových holých nohách. Janelle měla horní část šatů rozepnutou. Byla vidět její prsa, tak bledá, že v měsíčním světle prakticky zářila.

„Ano,“ sténala. To slovo se lehce mísilo s nočním vzduchem. „Ano, ano, ano.“

Hněv a bolest sevřely Quincy žaludek, jako by nějaká ruka svírala její vnitřnosti a mačkala je, když se měnila v pěst.

Přesto se od toho pohledu nemohla odtrhnout. Ne když Janelle tak sténala a její pohyby byly spíš zoufalé než vášnivé. Bylo to příliš krásné, bolestné a groteskní.

Potom přišly vzlyky, zurčící zvuky. Quincy si přitiskla ruku k ústům, aby ten zvuk zadusila. Přestože jí nezáleželo na tom, jestli ji uslyší. Chtěla jen křičet k nebi, ale její nářek víly věštící smrt se šířil vánkem.

Ale zlostná pěst nepřestávala svírat její nitro a zvyšovala její hněv, její bolest. Scházela zpátky přes les a po tváři jí stékaly čerstvé slzy tam, kde ty dřívější uschly. Když sestupovala ze svahu, stále ještě slyšela Janelle, její opakované sténání jako vysmívající se pták ve větvích.

Ano, ano, ano.