13.

O půl hodiny později mě zachránil Jeff přivolaný Jonahem Thompsonem. Ten našel jeho telefonní číslo v mém mobilu. Podala jsem mu ho totiž krátce poté, co jsem mu pozvracela boty, když ode mě chtěl spojení na kontaktní osobu. Jeff mě objevil na dámské toaletě ve foyeru skloněnou nad záchodovou mísou, i když mi můj žaludek připadal vymačkaný jako prázdná láhev od vody. Bylo na jedné z Jonahových spolupracovnic, aby mě vytáhla z kabinky. Drobná novinářka jménem Emily na mě nervózně volala od dveří, jako bych byla nakažlivá, někdo, koho je třeba se bát.

Jakmile jsme byli zpátky v bytě, Jeff mě přes všechny mé protesty, že se cítím mnohem lépe, uložil do postele. Zřejmě udělal rozumnou věc, protože jsem usnula hned, jakmile se moje hlava dotkla polštáře. Zbytek odpoledne jsem prospala, jen mlhavě si uvědomuji, že Jeff nebo Sam nahlíželi do pokoje, aby mě zkontrolovali. Večer jsem už byla zcela při vědomí a hladová. Jeff přinesl podnos s jídlem vhodným pro invalidu – kuřecí nudlovou polévku, toast a zázvorové pivo.

„Víš, tohle není chřipka,“ říkám mu.

„Nevíš to s určitostí,“ odpovídá Jeff. „Tvůj hlas zní, jako bys byla pořádně nemocná.“

Kombinace nedostatku spánku, Wild Turkey a mnoha pilulek xanaxu zřejmě udělala své. A samozřejmě On. Viděla jsem Jeho fotografii.

„Muselo to být z něčeho, co jsem snědla,“ říkám. „Teď je mi mnohem lépe. Opravdu. Je mi dobře.“

„Potom tě určitě potěší, že volala tvoje matka.“

Zasténám.

„Říkala, že se sousedé ptají, proč jsi na titulní stránce novin,“ pokračuje Jeff.

„Jedněch novin,“ říkám.

„Ptá se, co jim má říct.“

„Samozřejmě to ví.“

Jeff vzal jeden trojúhelníkový toast, kousl do něj a vrátil ho na podnos. Při žvýkání poznamenává: „Nic by ti neudělalo zavolat jí zpátky.“

„A nechat si od ní nadávat za to, že nejsem dokonalá?“ říkám. „Myslím, že to budu ignorovat.“

„Dělá si o tebe starosti, miláčku. Uplynulo několik dnů plných událostí. Lisina sebevražda. Byla jsi v novinách. Bojíme se se Sam, jak to všechno zvládneš.“

„Znamená to, že jste se vy dva spolu bavili?“

„Ano,“ odpovídá Jeff.

„A bylo to zdvořilé?“

„Velmi.“

„To mě překvapuje. O čem jste si vy dva mohli povídat?“

Jeff opět sahá po toastu, ale já jeho ruku odháním. Raději si zuje boty a natáhne si nohy na postel. Těsně se ke mně přivine, tiskne se k mému tělu celou délkou svého.

„Byl to dobrý nápad mít tady Sam celý týden.“

„Páni. Kdo jste a co jste udělal s pravým Jeffersonem Richardsem?“

„Myslím to vážně,“ říká Jeff. „Strávil jsem celý den přemýšlením o tom, co jsi mi včera večer říkala. Způsob, jakým jsem se postaral o zrušení obvinění proti Sam, nebyl vůči ní správný. Zasloužila si lepší obhajobu. Mrzí mě to.“

Podávám Jeffovi další toast. „Omluva přijata.“

„Plus,“ říká mezi jednotlivými sousty, „ten případ zabitého policisty mi začíná zabírat víc času a nelíbí se mi představa, že budeš většinu dne sama doma. Zvláště poté, co je tvoje fotografie po celém městě.“

„Tak navrhuješ, aby mě Sam začala hlídat?“

„Aby ti dělala společnici,“ říká Jeff. „A po pravdě řečeno, navrhla to sama. Zmínila se o tom, že jste vy dvě včera spolu pekly. Mohlo by být dobré mít nějakou pomoc během pekařské sezony. Vždycky jsi říkala, že bys potřebovala asistentku.“

„Jsi si tím jistý?“ ptám se. „Musel bys toho hodně zvládnout.“

Jeff naklání hlavu ke mně. „Mluvíš, jako by sis tím nebyla jistá ty.“

„Myslím, že to je skvělý nápad. Nechci jen, aby to nějak ovlivnilo tebe. Nebo nás.“

„Poslouchej. Řeknu ti to poctivě a připouštím, že Sam a já se pravděpodobně nikdy nestaneme přáteli. Ale mezi vámi dvěma je jisté spojení. Nebo by mohlo být. Vím, že moc nemluvíme o tom, co se ti stalo –“

„Protože to není potřeba,“ spěšně dodávám.

„Souhlasím,“ říká Jeff. „Tvrdíš, že se nikdy nedostaneš přes to, co se ti stalo, ale už jsi to dokázala. Už nejsi tou dívkou. Jsi Quincy Carpenterová, bohyně pečení.“

„Jakápak bohyně,“ bráním se, i když tajně přiznávám, že mě to hodnocení těší.

„Ale možná potřebuješ nějaký druh podpůrného systému, aby ses s věcí zcela vyrovnala. Někoho jiného než Coopa. Pokud je Sam tou osobou, kterou potřebuješ, nebudu stát v cestě.“

Uvědomuji si, nikoli poprvé, jaké mám štěstí, že mám někoho takového, jako je Jeff. Nemohu si pomoci, musím si myslet, že on je tím velkým rozdílem mezi Sam a mnou. Bez něho bych byla jen jako ona – divoká, rozzlobená a osamělá. Bouře nikdy nedosahující pobřeží, vždy se zmítající na místě.

„Jsi úžasný,“ chválím ho a odsouvám podnos stranou, abych se na něho mohla vrhnout. Líbám ho. On mi polibky vrací, přitahuje si mě k sobě. Stres dne najednou mizí v touze a já začínám Jeffa svlékat, aniž bych o tom přemýšlela. Rozvazuji vázanku, kterou má dosud kolem krku. Rozepínám knoflíčky jeho oxfordské košile. Líbám růžové bradavky obklopené houštím chlupů. Pak se skloním níže a začínám vnímat jeho erekci.

Na nočním stolku zvoní můj telefon. Snažím se ho ignorovat, myslím si, že volá nějaký novinář. Nebo, a to je horší, moje matka. Přesto telefon vedle stolní lampičky nadále zvoní. Je vytrvalý. Ověřuji jméno volajícího.

„Je to Coop,“ říkám Jeffovi.

Jeff vzdychne, jeho touha se zmenšuje. „Nemůže to počkat?“

Nemůže. Coop mi volal včera večer. Odpovídal na moji textovku, v níž jsem předstírala, že si nedělám starosti. V té době jsem byla příliš zaneprázdněná, abych mu volala zpět. Navíc se mnou byla v kuchyni při přípravě večeře Sam. Jestliže nepřijmu Coopův telefonát ani teď, určitě si bude dělat starosti.

„Nemůže to počkat, když je moje fotografie stále ještě na titulní straně novin,“ vysvětluji Jeffovi.

S vibrujícím telefonem v ruce vyskočím z postele, spěchám do pánské koupelny a zavírám za sebou dveře.

„Proč jsi mi neřekla, že tě kontaktovala Samantha Boydová?“ říká Coop místo pozdravu.

„Jak jsi to zjistil?“

„Dostal jsem varování z Googlu,“ odpoví Coop. Odpověď to je tak nečekaná, že mi klidně mohl říct, že ji dostal od „mimozemšťanů“, a nebyla bych překvapenější. „I když bych to raději slyšel od tebe.“

„Chystala jsem se ti zavolat,“ říkám, což je pravda. Měla jsem v plánu, že mu zavolám hned po konfrontaci s Jonahem. „Sam se u mě objevila včera. Po Lisině smrti si myslela, že by bylo dobré, kdybychom se setkaly.“

Mohla jsem toho Coopovi říct samozřejmě víc. Jak Sam změnila před lety své jméno. Jak si troufla přesvědčit mě, abych si vzala o dvě pilulky xanaxu víc, než jsem zamýšlela. Jak jsem všechny tři vyzvracela, když jsem uviděla Jeho fotografii.

„Je u tebe ještě?“ ptá se Coop.

„Ano. Zůstane u nás.“

„Jak dlouho?“

„Nevím. Dokud si něco nevyřeší.“

„Opravdu si myslíš, že to je dobrý nápad?“

„Proč? Děláš si o mě starosti?“

„Vždy si o tebe dělám starosti, Quincy.“

Zarazila jsem se, protože jsem nevěděla, jak odpovědět. Coop nebyl nikdy dřív tak otevřený. Nevím, jestli je to dobrá změna, nebo špatná. V každém případě je dobré slyšet ho, jak nahlas připouští, že se o mě stará. Je to rozhodně příjemnější než pouhé přikývnutí.

„Připusť to,“ říkám konečně. „Když jsi viděl ten poplach v Googlu, téměř jsi sem vyrazil, abys mě zkontroloval.“

„Dojel jsem až na konec příjezdové cesty, než jsem se zastavil,“ odpovídá Coop.

Nepochybuji o něm. Je to takový druh oddanosti, který způsobuje, že se celá léta cítím v bezpečí.

„Co bylo příčinou toho, že sis to rozmyslel?“

„Poznání, že se dokážeš postarat sama o sebe.“

„Říká se to o mně.“

„Ale stejně mě zneklidňuje, že Samantha Boydová vyšla z úkrytu,“ říká Coop. „Musíš připustit, že je to zvláštní.“

„Začínáš mluvit jako Jeff.“

„Jaká je? Je –“

První slova, která mě napadají, jsou stejná, jaká použila Sam toho rána. Poškozené zboží. Místo toho říkám: „Normální. Když zvážím, co se jí stalo, je stejně normální jako každý.“

„Ale ne tak normální jako ty.“

Nacházím v jeho hlase úsměv. Představuji si, jak jiskří jeho oči, což se děje při vzácných příležitostech, kdy přestává být na stráži.

„Ovšemže ne,“ reaguji. „Já jsem královnou normálnosti.“

„Dobrá, královno Quincy. Co říkáš tomu, že bych přijel do města a setkal se se Samanthou? Rád bych ji poznal.“

„Proč?“

„Protože jí nedůvěřuji.“ Coop trochu zmírňuje svůj tón, jako by si uvědomil, že začal mluvit poněkud stroze. „Nebudu jí věřit, dokud se s ní nesetkám sám. Chci se ujistit, že o nic neusiluje.“

„To ne,“ odpovídám. „Jeff ji už pořádně vyslechl.“

„Dobrá, ale já ne.“

„Nerada tě takto obtěžuju.“

„To nic,“ říká Coop. „Mám volný den a počasí je dobré. Stromy v Poconos už začínají měnit barvu. Bude to pěkná jízda.“

„To jistě,“ souhlasím. „Co takhle poledne?“

„To mi naprosto vyhovuje.“ I když spolu mluvíme telefonicky, vím, že Coop přikyvuje. Cítím to. „Na obvyklém místě.“

„Platí,“ říkám.

Coop je opět vážný, jeho hlas je drsný a hluboký. „Jen buď prosím tě do té doby opatrná. Vím, že mě považuješ za přehnaně starostlivého, ale nejsem. Je to cizí člověk, Quincy. Člověk, který zažil hodně špatných věcí. Nevíme, jestli ji to nepoznamenalo. Nevíme, čeho je schopná.“

Sedím na okraji vany, kolena přitisknutá k sobě. Najednou je mi chladno. Do mých myšlenek pronikne hlas Jonaha Thompsona. Týká se to Samanthy Boydové. Lže vám. Je to bezzásadový blbec.

„Nedělej si starosti,“ říkám Coopovi. „Myslím, že se ti bude líbit.“

Loučíme se, Coop končí svým obvyklým pozváním, abych zavolala nebo napsala textovou zprávu, budu-li něco potřebovat.

V umyvadle si postříkám tvář studenou vodou a pořádně si vypláchnu ústa. Pohlédnu na svůj odraz. Snažím se vypadat sexy, duševně se připravuji na pokračování toho, kde jsme s Jeffem přestali. Přes Coopovo přerušení se touha, kterou jsem pociťovala předtím, nezmenšila. Možná právě naopak. Jsem tedy připravena skočit zpátky do postele a dokončit, co jsem s Jeffem začala.

Když však opustím koupelnu, vidím, že Jeff, unavený čekáním a celodenním shonem, usnul.

 

O půlnoci je moje mysl vyčerpaná, ale tělo je čilé. Všechno to pospávání dříve odpoledne způsobilo, že teď mám spoustu energie. Vrtím se pod přikrývkou, pod ní je příliš teplo, ale bez ní zase příliš chladno. Jeff žádný takový problém nemá. Trochu chrápe, pro svět je teď ztracený. Než abych zůstala v posteli, raději vstanu, převleču se do džínsů, trička a svetru. Malé pečení pozdě v noci mi připadá v pořádku. Staromódní knedlíky s jablky. Příští chod na programu Quinciných pamlsků, který už byl o jeden den odložen.

Nechodím do pokoje pro hosty. Mám za to, že teď patří Sam. Pod jeho dveřmi si všimnu pruhu světla, a tak zkouším zaklepat.

„Je otevřeno,“ slyším říkat Sam.

Nalézám ji v koutě, probírá se obsahem ruksaku. Vytahuje náušnice od Sakse a hodí je na postel. Vyvolávají ve mně vzpomínku. Na všechno jsem zapomněla.

„Vytáhla jsem věci z tvé kabelky, když jsi přišla domů,“ sděluje mi Sam. „Pro případ, že by se Jeff rozhodl se do ní podívat.“

„Díky,“ říkám a dívám se zamračeně na náušnice. „Nevím jistě, jestli je ještě chci.“

„Vezmu si je.“ Sam bere náušnice z postele a vhazuje je do ruksaku. „Nemůžeme je vrátit. Jak se cítíš?“

„Lépe,“ odpovídám. „Ale teď nemůžu spát.“

„Ani já po spánku moc netoužím.“

„Jeff mi říkal o vašem dnešním rozhovoru,“ říkám. „A jsem šťastná. My jsme šťastné. Jsem ráda, že jsi tady. Řekni si, kdybys něco potřebovala. Buď tady jako doma.“

To už udělala. Na nočním stolku leží pár knih. Vědecko-fantastické brožované knihy s oslíma ušima a výtisk knihy Umění války v pevné vazbě. Přestože je okno otevřené, nemůže zcela odstranit zápach kouře z místnosti. Samina kožená peněženka a popelník v jednom leží na okenní římse.

„Promiň, že jsem tě nechala po zbytek dne samotnou,“ omlouvám se Sam. „Doufám, že ses příliš nenudila.“

„To je v pořádku.“ Sam sedí na jedné straně postele a poplácáním matrace mě vybízí, abych se posadila. Posadím se tedy na druhou. „Byla jsem na procházce v sousedství. Měla jsem milý rozhovor s Jeffem.“

„Zítra ti to vynahradím,“ slibuji. „To mi připomíná, že se zítra s někým setkáme. Jeho jméno je Franklin Cooper.“

„Policista, který ti zachránil život?“

Překvapuje mě, že ví, kdo to je. Ona mě opravdu hlídá.

„Správně,“ odpovídám. „Chce se s tebou setkat. Pozdravit tě.“

„A zjistit, jestli jsem cvok,“ říká Sam. „Nedělej si starosti. Zvládnu to. Potřebuje vědět, jestli mi může důvěřovat.“

Odkašlu si. „To znamená, že se nesmíš zmiňovat o xanaxu.“

„Jasně,“ říká Sam.

„Nebo –“

„O pětiprsté slevě, kterou někdy využíváš?“

„Ano,“ odpovídám a jsem vděčná, že to nemusím říkat nahlas. „To taky.“

„Budu se chovat, jak nejlépe umím,“ říká Sam. „Nebudu ani klít.“

„Potom si budeme hrát na turistky. Empire State Building. Rockefeller Center. Kamkoli budeš chtít jít.“

„Central Park?“

Nemohu říct, jestli se pokouší o žert o tom, co se stalo v noci předtím. „Kdybys chtěla.“

„Proč čekat? Proč tam nejít rovnou teď?“

Teď vím, že žertuje.

„To není dobrý nápad,“ říkám.

„A bylo zvracení na toho novináře dobrý nápad?“

„To nebylo záměrně.“

„Řekl něco?“

Naléhavý hlas Jonaha Thompsona opět vstupuje po špičkách do mé hlavy. Zase ho ignoruji. Jediná věc, ve které Sam lhala, byla změna jejího jména, a teď o tom vím všechno. Jonah je ten, kdo lhal, snažil se mě rozložit tím, že mě nazval Poslední dívkou. Sice jsem se pozvracela, ale nedostal mě tak, jak očekával.

„Nic důležitého,“ odpovídám. „Neměla jsem v úmyslu nic poslouchat. Šla jsem tam, abych křičela.“

„Souhlasím s tebou.“

Napadla mě další myšlenka. Ztišila jsem hlas. „Proč jsi nešla se mnou? A proč jsi vlastně nechtěla ani to, abych tam šla já?“

„Protože si musíš bitvy vybírat,“ říká Sam. „Už dávno jsem zjistila, že bojovat s tiskem je marné. Tisk vždy vyhrává. A lidi jako darebák Jonah Thompson to jen podporují. Zítra budeme pravděpodobně v novinách zas.“

Při tom pomyšlení mi tělo tuhne strachem. „Mrzí mě, že se takové věci dějí.“

„O nic nejde. Jsem šťastná, že ses konečně kvůli něčemu rozzlobila.“ V očích se jí rozhořela jiskra. „Jaký máš pocit z konfrontace s ním?“

Chvíli o tom přemýšlím, probírám se svou mlhavou pamětí, snažím se přijít na to, jak jsem se opravdu cítila a nakolik to ovlivnil xanax. Myslím, že se mi to líbilo. Ne. Vím, že se mi to líbilo. Dokud mě nepřemohla nevolnost, cítila jsem se spravedlivá, energická a silná.

„Bylo to dobré.“

„Rozzlobit se je vždy dobré. A zlobíš se ještě?“

„Už ne,“ tvrdím.

Sam do mě z druhé strany postele z legrace strčí. „Lhářko.“

„Dobrá. Ano. Ještě se zlobím.“

„Otázkou pak je, co s tím hodláš udělat?“

„Nic,“ říkám. „Právě jsi řekla, že nemá smysl bojovat s tiskem.“

„Teď nemluvím o tisku. Mluvím o životě. O světě. Je plný neštěstí a nespravedlnosti. A ženám jako my ubližují muži, kteří jsou špatní. A ve skutečnosti k tomu jen velmi málo lidí není lhostejných. Ještě méně z nás se skutečně naštve a něco udělá.“

„Ale ty jsi jedna z nich,“ poznamenávám.

„To je pravda. Chceš se ke mně přidat?“

Hledím na Sam přes postel a vidím, že se jí v očích třpytí ohnivý záblesk. Tep se mi zrychluje. Najednou ale pocítím v hrudi něco zvláštního. Je to lehké jako motýlí křídla dotýkající se vnitřní stěny kukly. Uvědomuji si, že to je touha. Touha cítit se stejně, jak jsem se cítila ráno se Sam. Touha zazářit.

„Nevím,“ říkám. „Možná.“

Sam si bere svůj kabátek, obléká si ho a zapíná mocným trhnutím zipu.

„Tak pojďme.“