31.

Na matčině straně je ticho. Dost dlouhé, takže mě napadlo, že hovor ukončila. Uplynuly vteřiny, během kterých neslyším nic kromě svištění vzduchu obtékajícího auto. Potom však matka začíná mluvit. Její hlas je vlažný a bez modulace – sluchový ekvivalent rozpuštěné vanilkové zmrzliny.

„To je podivná otázka, Quincy.“

Vypustím zlostný povzdech.

„Viděla jsem ten e-mail, mami. Vím, že jsi jí dala své telefonní číslo. Zavolala ti zpátky?“

Další odmlka. Trocha praskání z mého telefonu, než se matka zase ozve. „Věděla jsem, že se budeš zlobit, pokud to zjistíš.“

„Kdy jste spolu mluvily?“ ptám se.

„Už nevím.“

„Ale víš. Pověz mi to, mami.“

Opět mlčení. Více praskání.

„Asi přede dvěma týdny,“ říká moje matka.

Quincy, potřebuji s tebou mluvit. Je to nesmírně důležité. Prosím, prosím, neignoruj to.

„Dělala si starosti o mě? Nebo kvůli mně?“

„Vlastně to neřekla, Quincy.“

„O čem jste tedy mluvily?“

„Lisa se mě ptala, jak se ti vede. Řekla jsem jí, že dobře. Zmínila jsem se o tvé webové stránce, tvém novém bytě, Jeffovi.“

„Ještě o něčem?“

„Ptala se –“ Moje matka se odmlčuje, přemýšlí a potom pokračuje. „Ptala se mě, jestli se ti vrátily nějaké vzpomínky o tom, co se stalo té noci.“

Opět mě mrazí. Zapnu topení v autě, doufám, že to tak snadněji přejde.

„Proč by to dělala?“

„Nevím,“ odpovídá moje matka.

„A co jsi jí řekla?“

„Pravdu. Řekla jsem jí, že si nemůžeš na nic vzpomenout.“

Jenomže to není pravda. Už ne. Na něco si vzpomínám. Pohled klíčovou dírkou do té noci.

Zhluboka se nadechnu, vdechuji horký vzduch plný prachu vycházející z otvorů topení. Nijak mě to nezahřeje. Akorát mi to vysouší krk a začne mě v něm škrábat. Můj hlas je drsný, když říkám: „Zmínila se Lisa o tom, proč to chce vědět?“

„Řekla, že o tobě v poslední době přemýšlela. Tvrdila, že tě chce zkontrolovat.“

„Proč mi tedy nezavolala?“

Lisa se místo toho obrátila na Colea, Freemonta, Coopa a mou matku. Na každého kromě mě. V době, kdy se chtěla obrátit na mě, už bylo pozdě.

„Nevím, Quincy,“ říká matka. „Domnívám se, že tě nechtěla obtěžovat. Nebo možná –“

Další pauza. Dlouhá. Tak dlouhá, že mohu cítit vzdálenost mezi mou matkou a mnou. Vnímám všechna ta pole, města, městečka, která se nacházejí mezi touto indianskou dálnicí a jejím bílým domem v Bucks County.

„Mami,“ ozývám se. „Možná co?“

„Chystala jsem se říct, že si Lisa možná myslela, že k ní nebudeš upřímná.“

„Ale neřekla to, viď?“

„Ne,“ odpovídá matka. „Nic takového, ale měla jsem ten pocit – měla jsem pocit, že něco ví. Nebo má nějaké podezření.“

„O čem?“

Matka se odmlčela. „O tom, co se té noci stalo.“

Kroutím se na sedadle řidiče, najednou pociťuji nesnesitelné horko. Na mém čele se objevily kapky potu. Utírám je a vypínám topení.

„Z čeho pramenil ten pocit?“

„Zdůraznila víc než jednou, jaké jsi měla štěstí. Jak brzy ses zotavila. Tvá zranění nebyla příliš těžká. Zvláště ve srovnání s tím, co se stalo ostatním.“

Za celých deset let se mnou matka o Pine Cottage téměř nemluvila. Čtyři všivé věty. Považovala bych to za významnou změnu, kdyby situace nebyla tak špatná.

„Mami,“ ptám se, „naznačila Lisa, že mám něco společného s tím, co se stalo v Pine Cottage?“

„Nenaznačovala nic –“

„Tak proč si myslíš, že měla nějaké podezření?“

„Nevím, Quincy.“

Ale já ano. A to proto, že moje matka má také podezření. Nemyslí si, že jsem zabila ostatní. Ale jsem si jistá, že tak jako Cole a Freemont se diví, proč jsem zůstala naživu, když všichni ostatní účastníci výletu jsou mrtví. Někde hluboko uvnitř se domnívá, že něco tajím.

Přemýšlím o způsobu, jakým se na mě dívala poté, co jsem před všemi lety tak svévolně ničila kuchyni. Bolest jí zatemnila oči. Vyložený strach se jí chvěl v zorničkách. Kéž by bůh dal, abych zapomněla ten pohled stejně, jak jsem zapomněla tu hodinu v Pine Cottage. Chci to vymazat ze své paměti. Natřít to černou barvou, abych to už nikdy nemohla vidět.

„Proč jsi mi o tom neřekla?“

„Pokoušela jsem se,“ říká moje matka předvádějící falešné rozhořčení. „Volala jsem ti dva dny za sebou. Nereagovala jsi.“

„Mluvila jsi s Lisou přede dvěma týdny, mami,“ říkám. „Měla jsi mi zavolat hned, jak se to stalo.“

„Chtěla jsem tě chránit. Jsem tvoje matka, je to moje poslání.“

„Ale ne před něčím takovým, jako je toto.“

„Chci jenom, abys byla šťastná,“ říká moje matka. „To je vše, co jsem kdy chtěla, Quincy. Šťastná, spokojená a normální.“

V tom posledním slově spočívají všechny naděje mé matky a všechna moje selhání. Je to tak mocné a silné jako granát vhozený do rozhovoru. Ale jen já jsem ta, kdo vybuchne. „Já nejsem normální, mami!“ Křičím a moje slova se odrážejí od předního skla. „Po tom, co se stalo, není možné, abych byla normální.“

„Ale ty jsi!“ říká moje matka. „Měla jsi problém, ale postarali jsme se o něj, a teď je všechno v pořádku.“

Slzy mě pálí v koutcích očí. Snažím se je v duchu přinutit, aby tam zůstaly. Marně. tečou po tvářích, když říkám: „Jsem tak daleko od toho, abych byla v pořádku, jak je vůbec možné.“

Tón mé matky se zmírňuje. V jejím hlase je něco, co jsem neslyšela už léta – zájem.

„Proč jsi mi to nikdy neřekla, Quincy?“

„Nemohla jsem,“ odpovídám. „Měla jsi vidět, že je něco špatně.“

„Ale vypadala jsi dobře.“

„Protože jsi mě do toho nutila, mami. Pilulky a odmítání o tom mluvit. To všechno bylo kvůli tobě. Teď jsem –“

Nevím, co jsem.

Zřejmě vyšinutá.

Tak vyšinutá, že bych mohla vypočítat své matce mnoho způsobů, v nichž jsem selhala jako člověk. Mám pravděpodobně problém s policií. Možná jsem poskytla ve svém bytě, který si mohu dovolit jen proto, že moji přátelé byli zmasakrováni, přístřeší Lisinu vrahovi. Jsem závislá na xanaxu. A na víně. Předstírám, že nejsem sklíčená. A rozhněvaná. A osamělá. I když jsem s Jeffem, cítím se někdy nesnesitelně sama.

Horší je, že bych si to nikdy neuvědomila, kdyby do mého života nevtrhla Sam. Vyžadovalo to samozřejmě trochu podněcování z její strany; všechny ty testy a výzvy, abych o sobě něco prozradila, abych si vzpomněla na drobné detaily něčeho, co jsem ke svému štěstí zapomněla.

Potom mě to zasáhne. Tvrdě. Jsem jako hřebík, do kterého právě uhodilo kladivo – chvěji se a potápím se hlouběji do něčeho, z čeho není úniku.

„Mami, jak to vypadalo, když s tebou Lisa mluvila v telefonu?“

„Co máš na mysli? Mluvila tak, jak jsem si představovala, že bude mluvit.“

„Potřebuji, abys to upřesnila,“ říkám. „Jak zněl její hlas? Drsně? Chraptivě?“

„Opravdu jsem si nevšimla.“ Zmatení mé matky je zřejmé.

Představuji si, jak tupě zírá na telefon. „Ty jsi ta, kdo mluvil s Lisou před všemi těmi lety. Já nevím, jak by měl její hlas znít.“

„Prosím, mami. Jestli o něčem dokážeš přemýšlet.“

Matka naposled upadá do hlubokého ticha.

Tisknu volant. Doufám, že s něčím přijde.

A přestože v minulosti mnohokrát, mnohokrát selhala, v tomto případě Sheila Carpenterová uspěje.

„V rozhovoru bylo hodně odmlk,“ říká matka a nevšimne si přitom ironie skryté v tomto sdělení. „Lisa mluvila, pak přestala. A s každou pauzou jsem slyšela malé vydechnutí.“

„Jako povzdech?“

„Tišší než to.“

To je všechno, co potřebuji vědět. Vlastně mi řekla všechno.

„Mami, musím jet.“

„Budeš v pořádku?“ ptá se matka. „Řekni mi, že na sebe dáš pozor.“

„Ano. Slibuju.“

„Doufám, že ti budu schopná pomoci, ať se stane cokoli.“

„Ano, mami. Děkuju ti. Pomohla jsi mi víc, než si uvědomuješ.“

Protože teď už vím, že ty odmlky, které moje matka slyšela, rozhodně nebylo vzdychání. Byl to zvuk, který vydává někdo, kdo kouří.

A to znamená, že matka nemluvila s Lisou.

Moje matka mluvila se Sam.

Zvědavou, všetečnou Sam. Ví víc, než prozradila. A ví to už celou dobu. Proto se objevila tak zčistajasna. Jejím cílem nebylo se se mnou spojit a nebylo to ani kvůli penězům. Snaží se zjistit všechno, co může, o Pine Cottage. O tom, co jsem tam dělala já.

Končím hovor a stahuji okénko, abych se nechala ovívat svěžím středozápadním větrem. Dupnu na plyn a pevněji sevřu volant. Sleduji rychlost. Zvyšuje se, překračuji sto deset kilometrů, sto dvacet, flirtuji se sto třicítkou. Nepomáhá to, ať jedu jakkoli rychle. Stále mám pocit, že jsem moucha vrtící se v síti, kterou připravila Sam. Uvědomuji si, že jsou jen dva způsoby, jak se osvobodit – bojovat, nebo utéct.

Vím, který z nich to musí být.

 

Jakmile jsem zpátky v hotelu, změním si rezervaci na let. V osm večer letí letadlo z Chicaga do New Yorku. Budu v něm.

Jeff samozřejmě nechápe, proč musím tak náhle odletět do New Yorku. Zlobí mě otázkami, když skládám šaty do kufru. Na každou odpovídám dvakrát – nahlas lžu, pravdu mám v hlavě.

„Má to něco společného se Sam?“

„Ne.“

Samozřejmě že má.

„Quincy, udělala Sam něco špatného?

„Ještě ne.“

Ano, udělala něco hrozného. Obě jsme to udělaly.

„Jen prostě nechápu, proč musíš odjet teď hned. Proč teď?“

„Protože se musím vrátit co nejdříve.“

Protože Sam o mně něco ví. Hrozné věci. Stejně jako já vím hrozné věci o ní. Teď ji musím dostat ze svého života navždy.

„Pomohlo by, kdybych letěl s tebou?“

„To je od tebe milé, ale nepomohlo. Máš tu stále ještě práci, kterou musíš udělat.“

Nemůžeš jet se mnou, Jeffe. Lhala jsem ti. O mnoha věcech. A pokud to zjistíš, už nebudeš chtít být nikdy v mé blízkosti.

Jakmile mám sbaleno a zamířím ke dveřím, Jeff mě chytí a pevně obejme. Toužím zůstat přesně na tom místě a nechat se utěšovat. Ale není to možné. Ne, dokud je Sam ještě v mém životě.

„Budeš v pořádku?“ ptá se.

„Ano,“ říkám mu.

Ne. Ať si myslíš cokoli, nikdy nebudu v pořádku.

Letadlo je malé, sotva obsazené. Finančně ztrátová cesta použitá výlučně na to, abyste se dostali na letiště JFK na výhodnější let ráno. Mám celou řadu pro sebe. Po startu se natáhnu na prázdná sedadla.

Ležím tam a dělám všechno možné, abych nemusela myslet na Sam. Nic nefunguje. Neexistuje způsob, jak ignorovat podezření, které na pavoučích nohách skáče do mých myšlenek. Představuji si, jak Sam vhazuje pilulky do Lisiny sklenky s vínem, vidím, jak se dostávají do jejího organizmu a jak Sam čeká, až budou působit. Představuji si, jak Sam přeřezává Lise zápěstí a při okusování nehtů sleduje výsledek.

Je schopná uskutečnit takovou věc?

Možná.

Proč by něco takového dělala?

Protože loví informace o mně. Možná Lisu přiměla, aby jí pomáhala. Ale Lisa si to rozmyslela a hrozila, že ji vyhodí. Teď jsem na řadě já, abych udělala totéž. Modlím se, aby byly výsledky jiné. Nějak se mi podaří většinu letu prospat, i když to přináší jen malou úlevu. Představuji si Sam sedící na pohovce v mém obývacím pokoji. Sedím na židli naproti ní.

Zabila jsi Lisu Milnerovou? ptám se.

Zabila jsi ty děti v Pine Cottage? říká ona.

Vyhýbáš se otázce.

Ty také.

Myslíš si, že jsem zabila lidi v Pine Cottage?

Sam se usmívá, rtěnku má tak červenou, že to vypadá, jako by měla ústa potřena krví. Jsi bojovnice. Taková, která udělá všechno, aby přežila. Jako já.

Letuška mě probouzí, když přistáváme v New Yorku. Posadím se a odeženu sen. Vyhlédnu z okna. Noční obloha a světla interiéru letadla ji mění v oválné zrcadlo. Sotva poznávám svůj odraz, který na mě hledí.

Nepamatuji se, kdy jsem ho poznávala naposled.